Ale od začátku. Naše malá výprava zde nejde poprvé, ale letos si obměňujeme trasu a poznáváme nová místa. Dubnové počasí nás přesvědčilo, že se máme teple obléci, což jsme udělali, přesto jsme během cesty měli pocit, že ještě chybí čepice, šály a rukavice. Start a vlastně i cíl naší dvanáctikilometrové výpravy byl na místní komunikaci vedoucí mezi pastvinou u rybníka „Béčko“ a plynovodem Gazela, asi tak jeden kilometr za Přimdou. Postupně jsme zavítali na mokřad, prameniště Václavského potoka, kde rozšířil své působiště největší náš hlodavec – bobr evropský. Viděli jsme tedy jeho výrazné pobytové stopy jako jsou okusy, pokácené stromy, hráze, ale také poměrně veliký bobří hrad na rybníce, kterému místní říkají podle tvaru půdorysu – Béčko. Velice nás překvapilo, že ve svých hrázích má i velké rybniční škeble přilepené bahnem. Bobra jsme však nezahlédli, je to asi taková pravděpodobnost, jako když na Štědrý večer potkáte zlaté prase.
Pomalu jsme se přesouvali podél rybníka, až jsme došli k nově vybudovanému jezírku, které má za úkol zadržovat vodu ve vysychající krajině. Kolem byla bohatá jarní květena a spolu s jarním vzduchem nás to povzbudilo k dalším kilometrům. Naše kroky malé exkurze s průvodcem Tondou Hříbalem vedly do zaniklé obce Mílov, kde původně stávalo 27 stavení spolu s mlýnem. Dnes tu dávný život lidí připomíná už jen několik mechem porostlých zdí a jedna veliká lípa. Právě ta je ale je nejmohutnější lípou na Tachovsku. Jde o památný strom jehož stáří se odhaduje na více než 250 let a proto byla nezbytná fotografie všech členů promrzlé výpravy a došlo také k zakousnutí prvních soust svačinek.
Pak jsme prošli, mimo běžně používané cesty, bukovým lesem na nejvzdálenější místo exkurze, a to do Frauentálu. I zde kdysi bydleli lidé, stály tu domy. Zajímavostí je, že právě zde se vyrábělo železo i sklo. „Železárna byla zrušena, stejně jako většina podobných provozů na Tachovsku po roce 1873 v důsledku hospodářské krize a dovozu levného železa z Anglie. V roce 1886 byla železárna nahrazena sklárnou, která pracovala jako poslední ze skláren na Tachovsku až do r. 1925,“ uvádí historik Zdeněk Procházka a provázející Tonda zalovil na několika místech v zemi a jako důkaz předvedl zbytky zeleného skla. Množství malých či větších hromad porostlých náletovými dřevinami a mechem ukrývají tuny strusky a barevných převážně zelenavých skleněných střepů. Kamkoliv člověk kopne botou, vykopne hroudu strusky či sklo. Tajemnost místa podtrhuje několik desítek odložených betonových jehlanů. I ony jsou porostlé mechem a zajímavostí je, že mech nikde není na ostnatých drátech čnějících z vrcholů jehlanů jako připomínka militarizace příhraničního území. Místo zaniklého provozu působí na návštěvníka až tajemně a ponuře. Připomenu, že v železárně se lily také kříže, a ty je možné dodnes vidět na hřbitově na Svaté Kateřině.
Zpět jsme se vraceli okolo náhonu a pak odbočili nahoru k rozhledně Milíře. Dále trasa vedla po lesních cestách zpět. Skrz lesní průseky se na protilehlém kopci vypínala silueta zříceniny našeho nejstaršího kamenného hradu – Přimdy. Tím jsme uzavřeli dubnové putování a pomalu plánujeme další. Ale o tom až příště. Zatím se kochejte fotkami a videem..
MarS
Video: https://www.youtube.com/watch?v=RwWL159Eb-o
