První klubový večer se konal v pátek 17.2.2017 v RMK. Jako host přijal pozvání pan Jan Dohnal, pracovník plzeňské ZOO. Je to 29-letý úžasně chytrý a velmi vtipný muž, jehož část srdíčka patří jeho litevské přítelkyni a zbytek pak plazům celého světa. Jeho hlavní náplní je především záchrana plazů v Íránu, kde bojuje zejména o záchranu zmije LATIFOVy. Promítl spoustu fotek, posteskl si nad spouští, kterou působí v bádaných oblastech nomádi se svými stády a ochotně odpovídal na všechny dotazy posluchačů. Vyprávěl o tom, že had má dobrý čich, ale zrak je uzpůsoben biotopu, kde se vyskytuje. Inteligence hadů prý zatím nebyla dostatečně zkoumána, ale dle pozorování jeho kolegy je přesvědčen, že existuje. Sám je proti vyvážení hadů z jejich přirozeného prostředí, tudíž je ze svých cest nevozí např. ani do svého pracoviště ZOO Plzeň. V Íránu už zkoumáním hadů strávil cca 18 měsíců, zejména v jižní části pohoří Zagros a v Kurdistánu. O Kurdistánu se rozpovídal více, bylo vidět, že tuto část země má velmi rád. Prý zejména pro neuvěřitelně hodné lidi, se kterými se tam setkává. Jsou prý velice pohostinní, přátelští, ale přesto jsou vlastně nešťastní neb ač mají svoji vlastní vlajku, nejsou a nejspíš nikdy nebudou samostatný stát.
Tento dobrodruh přiznal, že na své cesty vyjíždí zásadně bez séra, takže v případě uštknutí by měl asi problém, ale séra jsou tak drahá, že si to již nemůže dovolit. Nicméně uštknut byl již 11 x , ale vždy buď doma, kde sám chová hady anebo v práci. Tvrdí ale, že za to ale nikdy nemohl had, že vždy selhal on coby lidský faktor. Následky po ušktnutí nemá, s humorem sobě vlastním povídal : „Až na tu demenci dobrý.“, ale příjemné zážitky prý to opravdu nejsou. Povídat s ním by se dalo donekonečna, leč protože na přednášce byla i děcka, která se těšila nejvíce na závěrečné překvapení , po cca hodině a půl své vyprávění ukončil a sáhl do tajemné polystyrénové krabice. Odsud vyndal užovku tenkoocasou a všem, kdo měl odvahu, nabídl pomazlení s ní. Z dospělých se jako nejvíce odvážná ukázala paní Saša Látalová, která neváhala a udělala si z ní šálu, a pak ještě paní Jájinka KOžnarová. Vlastně byly jediné, ostatní si jen nenápadně sáhli zezadu (včetně mě), když se had nedíval. Nejvíce ze všech přítomných se však na hada těšil a byl velmi nadšený, když se dočkal, Ondrášek Šilt, který se vůbec nebál ho držet a nevadil mu ani užovčin ocas obtočený kolem jeho ručky. Z muzea všichni odcházeli s tím, že doufají, že setkání s panem Dohnalem nebylo poslední a že až se vrátí z letošní expedice, přijede nám o tom zase povyprávět.
Monika Šavlová
Foto: Šavlová, Kajaba
The post V MUZEU MĚLI ŽIVÉHO HADA! appeared first on Martina Sihelská.
