Stod
Paní Vlasta Dragonérová se narodila na konci války v Praze. Její maminka Růžena pocházela z Poličky a do hlavního města odešla nejprve za službou. Díky svému obchodnímu duchu si zřídila vlastní cukrárnu, kde se pak setkala s Vlastiným tatínkem Josefem, který k ní chodil na zákusky. Ten původně pocházel od Jindřichova Hradce a do Prahy přišel studovat práva. „Rodiče se brali už jako zralí lidé, mamince bylo 34 a tatínek byl o dva roky starší. V den svatby maminka říkala své sestře, že se snad už ani vdávat nebude, ta jí však odvětila, že by měla být Josífkovi vděčná,“ vzpomíná paní Vlasta na vyprávění, které slýchávala v dětství. „Čtyři roky po svatbě se jim narodil můj bratr a za další čtyři roky já. Mamince bylo tenkrát už přes čtyřicet let,“ dodává.
Na pražském Pohořelci celá rodina bydlela do Vlastiných třinácti měsíců, pak se přestěhovali do Stříbra. „Pořídili jsme si rodinný domek. Tatínek dostal práci v Plzni, byl zaměstnaný jako podnikový právník pro sdružení mlékáren. Maminka byla v domácnosti. Měli jsme psy, protože otec se ve volném čase věnoval myslivosti, já s maminkou jsme chovaly kočky,“ vzpomíná paní Vlasta na své dětství. „Do lesa jsme jako malí chodili v zimě s tatínkem plnit krmelce, při výcviku psů jsem tahala vlečku na stopování. Zde se zrodila má láska ke zvířatům, bratr pak po otci převzal psa a stal se také myslivcem,“ dodává.
„Měla jsem krásné pohodové dětství, do mých deseti let jsme prázdniny trávili u babičky v Poličce, vzhledem k věku mých rodičů byla jediná, kterou jsem poznala. Zde mě i můj milovaný strýček z Prahy, manžel máminy sestry, naučil plavat. Vodu miluji dodnes. Pak jsem nastoupila na gymnázium ve Stříbře a po maturitě jsem odešla na pedagogický institut do Karlových Varů, kde jsem bydlela na internátu,“ říká paní Vlasta. Poté, vzhledem k politickým změnám v průběhu 50. let, institut zrušili a stávající studenti přešli na nově zřízenou pedagogickou fakultu do Plzně. Čtvrtý rok studia paní Vlasta strávila na základní škole na Přimdě, kam dostala umístěnku v rámci řízené praxe. Ve svých dvaceti letech také poprvé vyjela za hranice. S kamarádkou si koupily letecký zájezd do jugoslávské Budvy: „Byla tam nádherná pláž, která byla poseta oblázky, autobusem jsme jely na výlet do hor,“ vzpomíná.
Svého muže paní Vlasta potkala ve Stříbře: „Manžel pocházel z Plzně a byl tam na vojně. Rychle jsme se vzali a stejně tak se nám narodila dcera Renata. Přestěhovali jsme se ke tchyni, do malého bytu 1+1 poblíž plzeňského Jižního nádraží,“ vzpomíná. Především z potřeby vlastního a většího bydlení odešli následně na Sokolovsko, do města Habartov. „Jenže ještě dříve, než dceři byly dva roky, tak jsme se s manželem rozvedli a on následně emigroval do Německa. V Habartově jsem učila na místní škole děti do páté třídy,“ vzpomíná. S druhou polovinou 60. let přišlo uvolnění, odbor školství nebyl výjimkou: „Jednu dobu to dokonce vypadalo, že se už nebude vyučovat ruština, povolena byla i výuka náboženství, které u nás začal vyučovat farář. To vše ale pak vzalo rychle za své,“ říká paní Vlasta. S dcerou i nadále rozvíjela svoji zálibu v cestování, cestovaly spolu do Rumunska, Jugoslávie, Maďarska, Polska, NDR a dokonce v dceřiných dvanácti letech navštívily i Kavkaz. O dva roky později, když měla Renata nastoupit na gymnázium, se přestěhovaly do Plzně. „Po třinácti letech v Habartově jsem začala učit na dvojtřídce v Hradci u Stoda.
,,Právě při dojíždění z Plzně jsem ve vlaku potkala svého přítele, on jezdil naopak do Plzně. Později mi školský inspektor přemluvil, abych šla učit na druhý stupeň, pro který mám aprobaci zeměpis a biologie. Začala jsem tak učit ve stodské základní škole,“ vzpomíná. Dcera po maturitě odjela do západního Německa: „Bylo to v polovině 80. let a nejprve mi za ní ani nechtěli pustit. Musela jsem mít pozvání od dcery, výpis z trestního rejstříku, vízum. Před odjezdem a po příjezdu jsem absolvovala pohovor na školském odboru, což bylo z mého pohledu fraška.“ Na západě paní Vlasta zažila spoustu, u nás tou dobou nevídaných, situací: „V bytě, kde jsem měla v Mnichově s dcerou bydlet, se nám zaklaply dveře. Nedokázala jsem tenkrát pochopit, že se sousedé báli nám večer otevřít, aby nám pomohli dostat se dovnitř. Strávily jsme tak noc na nádraží s podivnými lidmi. Zajímavé bylo, že se se svítáním vytratili, pak přišla úklidová služba a vše vydezinfikovala,“ vzpomíná paní Vlasta na netradiční zážitek. Když dcera zůstala v zahraničí, tak se paní Vlasta přestěhovala k příteli do Hradce u Stoda, žila s ním až do jeho smrti, krásných 24 let.
„Na výletě v Alpách dcera potkala mého zetě, dva roky si psali a cestovali mezi Mnichovem a Švýcarskem a nakonec se vzali. Na svatbu jsem jela autem s přítelem a pudlíkem Tomíkem, který patřil původně dceři. Obřad se konal u Bodamského jezera, odkud můj zeť Andreas pochází. Jeden den jsme byli na radnici a druhý den v kostele. Po tu dobu byl Tomíček profesionálně hlídán. Později pak se mnou jezdil do Švýcarska autem i vlakem. Nyní mám osmnáctiletou vnučku Alinu, která po mně zdědila lásku ke zvířatům, protože miluje koně, a čtrnáctiletého vnuka Lukase. Dcera na ně mluví od malička česky, se zetěm se dorozumívám českoněmecky. Navštěvujeme se pravidelně, krom toho jezdím i do lázní, nejčastěji do Bechyně,“ říká paní Vlasta. Po sametové revoluci začala paní Vlasta i naplno cestovat, její první kroky směřovaly do Benátek, následně do Paříže. „Kolem Velikonoc pak kolegyně ze stodské školy velmi dobře organizovala pro pedagogy výlety po Evropě. Navštívili jsme Norsko, Dánsko, Londýn, Skotsko, Holandsko, několikrát i Francii,“ vyčítá. I na letošní rok má paní Vlasta velkolepé plány. Kromě návštěvy dcery ve Švýcarsku pojede do bechyňských lázní a v létě také do Františkových Lázní.
