Za války jim šlo o život. Proto si dnes odmítají na cokoli stěžovat.
Jaroslavu Englmaierovi bude v srpnu 88 let, jeho žena Julie je o rok mladší. Brali se v roce 1950, oslavili tedy už 66 let společného života. Na jejich seznámení, společné zážitky a události vzpomínali v nýřanském Domově s pečovatelskou službou, kde už dva roky obývají menší útulný byt. Kromě nich v Domově žijí už jen samé dámy.
Promiňte mi tu otázku, ale nelezete si už trochu na nervy?
Jaroslav: Ne, ne. Víte, to chce moc nemluvit, spíš poslouchat, a i to pouštět druhým uchem ven (směje se).
Hádali jste se někdy?
Julie: Já se hádala, on mlčel.
Jaroslav: Někdy jsme se pohádali, tak jednou za půl roku a obvykle kvůli maličkosti. Pak jsme šli spát, ráno jsme se probudili a o ničem jsme nevěděli.
Jak jste se seznámili?
Julie: Když jsme jezdili vlakem. On na mě vždycky koukal z okýnka, já na něj. Říkala jsem kamarádkám: ten má ale protivný oči! No a pak jsem si ho vzala. Předtím jsme chodili tancovat, na rande…hezké to bylo. A pořád je.
Když zůstaneme u vašeho mládí, co považujete za ten největší, významný zážitek?
Julie: Pro něj to, že si mě vzal!
Jaroslav: To také. Ale já třeba vzpomínám i na dobu dřívější. Když mi bylo necelých 17 let, byl jsem v březnu 1945 nasazený u Olomouce, kde jsme u letiště kopali zákopy. Ráno jsme přišli a první, co musel každý udělat, bylo vykopat si díru, aby se měl kde schovat. Dva nálety jsem tam zažil. Létala taková menší letadla, shazovala dvě, tři bomby, pak se otočila, a shodila další dvě. Do toho stříleli také z letadla kulometem. Letiště pak bylo pokaždé úplně rozmlácené. U Opavy byla fronta, vlastně se střílelo za rohem, týden před koncem války jsem utekl, 5. května už jsem byl doma.
Paní Julie, máte také nějaký zážitek zválky?
Julie: To víte, že ano. Šla jsem ze školy s kamarádkou a začal nálet. Rozhodly jsme se, že se půjdeme schovat do Kontíku (hotel Continental v Plzni). Potkaly jsme ale pána, který měl hlídku, a ten nás poslal do krytu u kostela sv. Anny. Tam jsme pak slyšely velkou ránu, dunění. Ten muž nás pak našel a řekl nám, že jsme se podruhé narodily. Hotel tehdy dostal ten osudný zásah, spousta lidí zemřela. Nebo jednou jsme viděli vlak, stál v Plzni. Transport. Byli tam vězňové z nějakého koncentračního tábora. Ne, to se nedá vyprávět…ani dnes ne.
Jaroslav: Mám veselejší zážitek, také jsem šel tehdy z nádraží, kolem požární nádrže. Ve svých sedmnácti letech. Hrály si tam malé děti a já uslyšel zvuk, jako když něco spadlo do vody. Běžel jsem tam, spadlo tam děvče a já je vytáhl. Podíval jsem se na asi tříleté děcko – a byla to moje sestra!
Zachránil jste jí život.
Jaroslav: Ano. Byla to nevlastní sestra, můj otec zemřel, když mi byly dva roky. Mě vychovával hlavně děda. Ten měl malé hospodářství, které před válkou prodal a šel do hospody, byl jsem tam s ním. Chodili tam němečtí vojáci a děda německy neuměl, takže pokaždé volal na mě, když jim účtoval. My se ve škole německy učili. Bylo mi tehdy asi 12 let.
A co jste dělali po válce?
Jaroslav: V roce 1945 už jsem byl vyučený nástrojář. Pracoval jsem hlavně ve Škodovce. Moje žena pracovala v obchodě a později také v plzeňské Škodovce. Narodili se nám dva synové, máme jednoho vnuka.
Julie: Nejraději jsme měli hory, dělali jsme túry. Byli jsme asi jedenáctkrát v Tatrách, vylezli jsme na všechny kopce kromě Gerlachu. Ale chodili jsme také po Krkonoších, Šumavě. Šumavu máme hrozně rádi. Ještě před několika lety jsme byli v Prášilech, u jezera Laka. Chtěla bych tam být pohřbená, rozprášená někde pod keříkem. Muž ale už dobře nechodí, má operované kyčle. Prodali jsme auto a koupili takovou elektrickou čtyřkolku. Manžel jezdí a já za ním běhám. Za chvilku určitě uběhnu maraton.
Takže se vám žije dobře?
Julie: Nic nám nechybí. Víte, člověk na to nesmí moc myslet, že není ve svém. My měli tady v Nýřanech krásný domek, zahradu. Synové rozhodli, že tam dožijeme a oni ho pak prodají. Ale my už se o to nemohli starat, synové také neměli čas dům udržovat.
Jaroslav: Ještě v osmdesáti jsme opravovali střechu.
Julie: Takže jsme to prodali, nějaké peníze z toho si nechali a zbytek dali dětem. A nemáme žádné starosti. Pěkně jsme zlenivěli. Pečovatelky pomůžou, s čím je třeba, jsou hodné. Ale nenudíme se. Jenže…je to poslední štace, co naplat.
Jaroslav: Mohlo by být mnohem hůř. Někdy mě něco bolí, ale pak vidím v televizi nemocné děti nebo různé nehody mladých lidí a říkám si: nemáme si na co stěžovat.
