Narodila se během války poblíž Kokořína. Její otec byl učitel a legionář za první světové války. Ve druhé působil v odboji. Tu a tam Jiřinu s nějakým letákem poslal, jako malé holky si jí nikdo nevšiml.
Do školy chodila do Mělníka. Poté chtěla jít studovat psychologii do Prahy, ale tam Jiřinu nepřijali, možná i proto, že její rodina měla buržoazní nálepku. Někdo jí doporučil, že jsou ještě volná místa na lékařské fakultě v Plzni na oboru psychiatrie.
V té době prý ani neviděla rozdíl mezi psychologií a psychiatrií, obojí jí přišlo jako studium duše. Šokem byla až návštěva sanatoria v Dobřanech, kde viděla realitu. Na lékařskou fakultu v Plzni nastoupila v roce 1951. Škola byla poměrně čerstvě založená. Vzpomíná na přednášky doktora Šafránka, který studentům radil, aby si všechno nejprve sami vyzkoušeli, než půjdou k pacientům, dokonce i gravitaci. Na klinické přednášky docházeli do špitálu, na odborné teoretické chodili do budovy, která fakultě slouží dodnes. Nachází se na křižovatce Karlovarské a Lidické.
Nakonec vystudovala internu, promovala v roce 1957, ale v Plzni zůstala už celý život. Nejprve pracovala ve Fakultní nemocnici na Borech, později, když se vdala a narodil se syn, nedaly se směny skloubit. Chvíli ještě chodila sloužit, následně šla pracovat do transfusní stanice, poté nastoupila do domova důchodců v Chotíkovské ulici na Lochotíně.
Jiřinin manžel za ní přišel do Plzně, začal pracovat ve Škodovce. Poté odešel na vojnu, v té době paní Hrabětové začalo hrozit, že by ji přeřadili na hygienu do Prahy. Tenkrát to byla opravdu jen hygiena, žádná medicína, spíše biochemie. Paní Jiřinu tam chtěli přeložit především proto, že stále měla bydliště u Mělníka. Proto se prý sebrala a jela za svým budoucím manželem do berounských kasáren. Dorazila tam pozdě večer. Nechala si jej vyvolat, aby mu řekla, že se musí vzít, jinak ji přeloží do Prahy. O svatbě mluvili, ale brali ji jako samozřejmost až po vojně. Vdávala se ve druhém ročníku studia.
Manžel byl o tři roky starší a pocházel také od Mělníka, znali se již dlouho. Během války jim zjejich statku vozil mléko a vajíčka. Jeho otec byl sedlák, velitel Sokola i starosta, ale komunisté ho pak označili za kulaka a na tři roky ho zavřeli v Mírově. Jeho matku do tří dnů vystěhovali do odlehlého statku. Byl to starý dům a dlouho tam nikdo nebydlel, takže tam bylo vše shnilé.
S manželem o sobě dlouho nevěděli, ale po válce se moc zábav nekonalo. Chodili do sdružení evangelické mládeže, ačkoli nebyli věřící. Pan farář se je snažil zaujmout. Nejprve rozebírali nějaký verš a pak směli hrát hry. Například na mrkanou. Tak se poznali.
Manžel dostal od rodičů peníze na studia, aby si s tím hospodařil. Rodiči byl vychován k zodpovědnosti a samostatnosti. Jenže v červnu 1953 přišla měnová reforma a z těch několika tisíc mu zbylo pár korun. Paní Jiřina byla tehdy na srocení na náměstí Republiky v Plzni. Pamatuje si, jak lítaly papíry ze soudní budovy. Pak ale přijela bezpečnost, honili všechny kolem kostela, některé i sebrali. Jako studenti to mysleli vážně, chtěli demonstrovat svou touhu po demokracii. Vůbec při tom nedomysleli následky.
V 60. letech podporovala manžela, který se snažil prosazovat demokracii. Pracoval ve Škodovce, kde jej jmenovali do rady pracujících. Muže to bavilo, dokonce tam byl i vedoucím. Okupace v srpnu 1968 znamenala konec ideí a pokusů o reformy. Muže pochopitelně vyhodili zpráce, naštěstí mu nechali nějaké místo, víceméně úřednické, ale někde ve výzkumu. Mohlo to dopadnout daleko hůř.
Podporovala ho i v roce 1989, kdy ho chtěli jmenovat poslancem. Po tom moc manžel netoužil, myslel si, že rozumí ekonomii. Ale v té době nebylo nic, nebyly knížky, přednášky, vlastně ani ekonomie jako taková nebyla. Možná někde v prognostickém ústavu se rozebíralo kapitalistické hospodaření.
Jiřina byla většinou sama doma, manžel přijel domů na sobotu, neděli. Nevadilo jí to, protože si myslela si, že republika se má budovat. Jak říká, jsou holt stará generace. Syn se snachou žijí v zahraničí. Dnes už to ale neznamená vídat se jednou za deset let. Pravidelně si můžou psát a telefonovat přes počítač. Pokaždé v sobotu si volají déle. Dají si kávu a povídají si. Podle paní Jiřiny je možné, že kdyby bydleli blíž, tak by se možná tak často nevídali.
