Manětín
Paní Anna se narodila do neveselé doby: „Na svět jsem přišla rok předtím, než nás zabrali Němci. Můj tatínek pracoval ve Škodovce jako kovář. Nejprve byl vyučený podkovář, ale jeho bratr tam dělal v kancelářích, tak tatínkovi dopomohl k lepšímu místu. Maminka chodila vypomáhat sedlákovi. Místo výplaty jí během války dával obilí, které pak v noci chodila s ruksakem do Horní Bělé, do Bučí nebo do Krašovic nechat semlít do mlýna,“ vzpomíná na první roky svého života paní Anna. „Měla jsem o tři roky starší sestru a naši měli starost, aby nás uživili. Doma jsme chovali králíky, husy, slepice, jako to bývávalo. Každé prázdniny jsme chodily se sestrou do lesa na borůvky, a že jich tam bylo! Maminka si vzala vždy jednou za týden volno a jela borůvky prodat do plzeňských Kramářových sadů, do dnešních Sadů Pětatřicátníků, na trh. Za utržené peníze nám pak nakoupila nové oblečení a věci do školy,“ říká paní Anna. „Ráno jsme vyrazily do lesa, v poledne domů na oběd a zpátky na borůvky. Po cestě jsme se zastavily vykoupat v panském rybníku, kde se obyčejně plavili koně a my mezi nimi. Kolikrát už jsme si se sestrou přály, aby pršelo, a my nemusely do lesa,“ dodává se smíchem na tváři.
„Nejprve jsem chodila do dvoutřídky v Nekmíři, v jedné třídě byli prvňáci a druháci, v té další tři ročníky. Poté jsem nastoupila do všerubské měšťanky. Jelikož mám ráda děti, tak jsem si poté dodělala ještě pedagogickou školu,“ vzpomíná paní Anna na školní docházku. „Když jsem byla malá, tak v Nekmíři na zámku žili ještě páni. Bydleli tam Wopršálkovi, to byla pro nás honorace. Když jim po roce 1948 zámek sebrali, tak odešli, asi do Rakouska, přesně nevím. Zámek zůstal prázdný, později se v něm pronajímaly byty, ale ohromné zámecké místnosti byly jen stěží vytopitelné. Vzpomínám si, že tam bydlela švadlena, ke které jsme chodili. Když nám brala míry, tak jsme se chvěli zimou,“ vzpo vzpomíná paní Anna na bývalou dominantu rodné vsi.
„Po válce se lidé semkli, všichni byli rádi, že je mír. Chodili jsme hrát volejbal a ráda vzpomínám i na vesnické tancovačky a zábavy,“ říká paní Anna. „Manžel Josef byl stejně starý jako já, pocházel z Tatiné, ale přestěhovali se do Plzně na Petrohrad, nedaleko od papírny. Jeho maminka tam měla trafiku a táta byl šikovný zedník,“ vzpomíná. „Brali jsme se v roce 1959 v Plzni na radnici a následnou hostinu jsme měli v někdejším hotelu Smitka, který se již tenkrát jmenoval Slovan. Na sobě jsem měla krajkové šaty až na zem, boty mi šili vyhlášení ševci u Trinerů, vysoký dům nedaleko od dnešního obchodního domu Plaza. Na svatbě jsme měli šedesát hostů, tatínek nám vykrmil prase, manžel Josef byl myslivec, tak přinesl srnčí,“ vzpomíná. „Jídlo bylo úžasné, měli jsme vlastního kuchaře z Mrtníka, takže vepřové a srnčí bylo chutné a o svíčkové omáčce se mi dodnes zdá. Teta nám napekla koláče, cukroví jsme si napekly samy s maminkou, byla to pravá vesnická veselka. Brali jsme se 19. srpna a bylo opravdu horko. Maminka zabila několik slepic na polévku, která nám zkysla, protože ledničky nebyly,“ říká paní Anna.
„Rok po svatbě se nám narodil syn Miloš, brzy jsem nastoupila do práce a moje mamka nám s klukem pomáhala. Tatínek měl domek, který si postavil, ale byly to jen tři místnosti. Ty už tak velké rodině nestačily. Proto když měl syn jít do druhé třídy, tak jsme se přestěhovali do Toužimi. Tam akorát otevírali novou továrnu Ozap, a proto hledali technika do přilehlé výtopny. Dostali jsme tam krásný byt, práci jsme měli a byla jsem opravdu spokojená. Zaměstnaná jsem tam byla jako vychovatelka na internátu, kde byli kluci z oborů automechanik a opravář zemědělských strojů. Když jsem šla do důchodu, tak se mi po nich tak stýskalo! Byli to zlatí chlapci. Hodně jich pocházelo od Domažlic a z jižního Plzeňska, ale ti ze Sokolovska, to byli syčáci. Říkali o mně, že mám maminkovský přístup. Když jsem nastoupila, tak kolegyně kluky oslovovaly příjmením. Říkala jsem jim jménem a učila je stlát postele a další věci. Byly to někdy nervy, ale dodnes se mi po nich stýská.
Manžela práce také bavila, zůstal v ní až do důchodu,“ vzpomíná paní Anna na zaměstnání, které se jí stalo vším. „Muž dělal v Toužimi předsedu bytového družstva a pořád tam chodila nějaká paní, že chce byt v Toužimi, že sama za Manětínem nebude. Takže můj manžel se za mými zády s ní domluvil, že od ní tu chatu koupíme. Ale jaká to byla pastuška! My měli krásnou chatu u Štědré, na které jsme se celý život dřeli, ale manžel Josef rozhodl, chalupu jsme prodali a stěhovali jsme se do Manětína, jak já říkám na potok. Tam jsem ale nebyla šťastná. Byla to skoro samota, okolo pár víkendových chalup a my. Proto jsme měli fenku dlouhosrstého vlčáka Citunku, s tou jsem chodila na procházky a ona si mě bránila. Měli jsme ji jedenáct let,“ vzpomíná paní Anna.
Do manětínského domu s pečovatelskou službou se stěhovala ještě s manželem: „Josef byl nemocný a já jsem sama práci kolem domu nezvládala. Teď už tu jsem deset let, manžel zemřel krátce po přestěhování,“ říká. Nyní má tříleté pravnoučátko, aktivně se zapojuje do dění, ráda se věnuje i ručním pracím. Pravidelně chodí skamarádkou na dlouhé procházky po okolí.
