Kožlany
Z Kožlan pocházela i maminka paní Anny, její tatínek byl narozený ve Zvíkovci: „Babička z tatínkovy strany pocházela z Kožlan, dědeček bydlel ve zvíkovecké hospodě. Chvíli spolu žili v panském dvoře v Kralovicích, který stával tam, kde je dnes obchodní dům. Společně odešli na několik let do Ameriky, kde dědeček dělal řezníka na jatkách. Tam si našetřili, aby si po návratu mohli koupit usedlost právě ve Zvíkovci. Zde se jim i narodil můj tatínek,“ sděluje rodinnou historii paní Anna. „Moje babička s dědečkem z otcovy strany koupili dům v Kožlanech od bratra prezidenta Beneše. Zde se narodil prezident a později i já. Rodiče šli po práci a mě často hlídala právě babička. Už jako malou v kočárku mne vozila za maminkou na pole. Když jsem byla větší a přišla jsem ze školy, tak většinou na stole ležel lístek, na jaké pole mám za rodiči přijít nebo co mám připravit,“ vzpomíná na své první roky paní Anna. Měla ještě o šest let staršího bratra, který jí neřekl jinak než Anič.
Vzhledem k útlému věku má paní Anna vzpomínky na válku spíše útržkovité: „Pamatuji si, že koncem války Kožlany projížděla kolona německých vojáků. Byla jsem si akorát hrát u kamaráda a najednou ta kolona zastavila opodál. Kamarádova maminka měla strach, co bude dál, proto mě poslala domů. Vím, že jsem se bála a plížila se podél stavení. Dále si vzpomínám, že když byly nálety na Plzeň, že jsme museli s bratrem spát oblečení, protože rodiče měli strach, aby k něčemu nedošlo i tady. Pak jsme se byli podívat za humny, i odsud bylo vidět, jak to v Plzni bouchalo,“ říká. „Když byl konec války, tak tady ve škole byli ubytovaní němečtí uprchlíci. Další dorazili později a ubytovali se u nás ve stodole. Maminka udělala polévku a jeden z nich, který uměl česky, přišel poděkovat za první jídlo po dlouhé době. Vyprávěl nám, že při putování u Petrovic na ně začal nalétávat hloubkař. Jedna žena vezla prý své ani ne dvouleté dítě na vozíku spolu s kufry. A jak se snažili utíkat do lesa, tak se jí vozík převrhl a kufr spadl na dítě a zabil ho. K tomu se jí ulomila vojka, tak vím, že jí tatínek vozík opravoval,“ vzpomíná na léta hrůzy. „S koncem války jsme čekali na osvoboditele Rusy. Před naším domem byla postavena slavobrána a my jako malá děvčata jsme je vítala. Vybavuji si, že z jednoho vozu seskočil důstojník a dal mi malou krabičku, jako je od krému, ve které byly tři plátky čokolády. Vím, že jsme si je jako děti pak za vraty dělily, protože to byla velká vzácnost,“ říká paní Anna s úsměvem.
„Po válce v roce 1947 přijel navštívit své rodiště i prezident Beneš. Mám fotografii, jak babička z tatínkovy strany vítá bratry Benešovy, svého spolužáka s bratrem Edvardem. Jeho návštěvě předcházel jeden zádrhel. Týden před se ztratil klíč od půdy, odkud byl rozhled po celém dvoře. Měli jsme strach, aby někdo neměl nekalé myšlenky. Proto bratr podkroví hlídal. Zajímavé bylo, že týden po návštěvě se klíč opět našel,“ vzpomíná. „Ačkoliv jsem prakticky z Kožlan nevytáhla paty, tak jsem se třikrát stěhovala,“ říká paní Anna. Zde také vychodila měšťanku: „Učila jsem se dobře. Když jsem končila ve třetím ročníku a složila jsem závěrečné zkoušky, tak se mne rodiče ptali, co bych si přála za vysvědčení. Chtěla jsem strávit celý den u rybníka, protože jsem se moc ráda chodila koupat. V daný den jsem šla ráno k rybníku, v deset hodin se zatáhlo a do večera pršelo. Seděla jsem tam jak hastrman,“ říká s úsměvem na tváři. Z měšťanky pak paní Anna odešla na čtyřletou technickou školu do Čáslavi: „Sestry mých rodičů byly učitelky, jedna z nich učila na technické škole v Chrudimi. Tam se vyučovalo jen chovatelství a mě víc přitahovaly kytičky. Proto jsem šla do Čáslavi. Je to moc krásné město, se spolužačkami jsme byly i na spartakiádě, bydlely jsme v sokolovně nedaleko budovy rozhlasu.
Však ze své neuváženosti jsem si v šestnácti letech uhnala syna a školu jsem ukončila. Manžel bydlel pět stavení od našeho domu,“ říká paní Anna. „Když se narodil syn Míla, tak jsme u mých rodičů měli malý samostatný byt 1+1. Počítali jsme ale s tím, že bychom si pořídili ještě jedno dítě, takže to už nebylo vhodné. Proto jsme se snažili sehnat nějaký dům. V té době zemřela teta, která žila s manželovými rodiči, a k tomu se ještě rušily záhumenky, takže už nebyl potřebný ani chlív, který navazoval na obytné stavení. Stavení se tak s chlévem propojilo. Vybudovala se i studna a v roce 1964 jsme se jako už čtyřčlenná rodina stěhovali. Dceři Janě byl rok,“ vzpomíná paní Anna.
„Když jsem se měla v roce 1959 vracet po mateřské zpátky do práce, tak akorát rušili středisko, ve kterém dělal manžel traktoristu. Následně jsme dostali nůž na krk, že buď my nastoupíme do jednotného družstva, nebo z něj vyloučí naše rodiče. Pro ně už to bylo docela likvidační,“ vzpomíná paní Anna na neveselé okamžiky. „Nastoupili jsme do nejhoršího roku, jaký vůbec byl. Do září se pracovalo za 10 korun na jednotku, později jen za 6 a na konci roku nám vše dorovnali. Nastoupila jsem tak začátkem května, ale do konce roku jsem měla vyděláno jen 2 900 korun,“ dodává. „Po nástupu do zaměstnání jsem tam byla prakticky jediná mladá žena, takže na mě padala veškerá těžká práce. Abychom si vydělali, tak matka měla nejprve doma asi deset družstevních krav, než se postavil kravín. Pak chodila krmit tam, já dostala na starosti patnáct kousků jalovic. Proto na sebe zdravotní problémy nenechaly dlouho čekat. Když jsem šla k lékaři, tak mi řekl, že kdyby každý, koho něco bolí, dělal lehkou práci, tak kdo by dělal tu těžkou. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede, a proto jsem zatnula zuby a při dětech a práci jsem si dálkově dodělala zemědělskou školu v Plasích, bohužel už obor chovatelství. Ukončila jsem ji v roce 1969. Ten rok odcházel do důchodu vedoucí rostlinné výroby, tak jsem na jeho místo nastoupila já,“ říká. „Postupem času se měnilo pracovní zařazení, nebylo rostlinné výroby tolik. V Kožlanech byla vybudovaná bramborárna a vše se točilo kolem brambor. Postupem času se snižovaly stavy, a tak když odešel do důchodu můj druhý manžel, přibylo mi ještě vyhotovování výkazů traktoristů, později stejná práce i pro rostlinnou výrobu,“ vzpomíná na náplň práce paní Anna. „Zůstala jsem tam až do penze, dokonce jsem ještě čtyři roky přesluhovala na váze ve Dřevci. Následně jsem ještě chodila vypomáhat do bramborárny, co bylo třeba,“ dodává.
Ani nyní se paní Anna nenudí. Stále chodí pomáhat dětem, ke kterým má blízko, se slepicemi a psem. Od mládí byla vášnivá čtenářka, což jí zůstalo dodnes. V současné době paní Anna ze svého okna kožlanského domu s pečovatelskou službou hledí na místa, kde se narodila a kde vyrůstala.
