Drahokamy času - Po bombardování nám kobyly koukaly do bytu

Život Jiřiny Vaníčkové je úzce spjatý s Plzní, konkrétně s Roudnou. Prožila tam více než sedmdesát let.

Cílená propagace v Plzni

    Své dětství strávila v Plzni na Roudné. Do Křížové ulice chodila do školky, později do Malické na osmiletku. Byla jedináčkem a s rodiči vedli prý běžný život. Tatínek byl tesař ve Škodovce, maminka, která se narodila české rodině v Rakousku, byla v domácnosti, později si přivydělávala na poště roznášením novin. I když byla jedináček, nepřipadá si zpětně nijak rozmazlovaná. Tatínek byl hodný, ale maminka přísnější. Jelikož se Jiřina narodila během války, skoro nic nebylo k dostání.

    Je zajímavé, že ačkoli jí byly jen tři roky, bombardování si pamatuje živě. Vzpomíná si, jak ji vždy posadil tatínek na kolo a ujížděli se schovat do lomů na zadní Roudné. Když nálet přišel hodně narychlo, šli do sklepa. Jejich dům zasáhla přímo bomba a kobyly zvedlejšího hospodářského dvora jim koukaly do pokoje. Tatínek to zatloukl latěmi a odjeli k jeho bratrovi do Čečelovic u Horažďovic.

    V roce 1953 proběhla v Československu měnová reforma. Jako malá dívka to prý moc nevnímala, ale věděla, co se děje. Sestřenici bylo tehdy osmnáct a zavřeli ji, protože se k něčemu nejspíše přimotala. Každé léto se chodila Jiřina statínkem koupat na městskou plovárnu v Doudlevcích, maminka na plavání nebyla. S kamarádkou pak chodily na Senečák. Vždy si tam vzaly něco k jídlu, pití a strávily tam celý den.

    Po základní škole se s kamarádkou přihlásila na zdravotní školu, která se v 50. letech vTylově ulici. Studovala čtyřletý obor dětská sestra a u toho v podstatě zůstala. Než šla do důchodu, skoro 27 let pracovala v jeslích na Světovaru, protože nemohla se dvěma malými dětmi chodit na noční směny. Před Jiřininými padesátými narozeninami přestával být o jesle zájem a začaly se zavírat. Měla štěstí, protože se dostala na rehabilitace, což byla jiná práce – najednou byla mezi dospělými.

    S manželem Jardou se seznámila v kostele svatého Bartoloměje na náměstí. Není katoličkou, toto se odehrálo v srpnu, kdy se s kamarádkou šly schovat do katedrály před horkem. Uvnitř byli dva chlapci, kteří se dali s děvčaty do řeči a Jiřina s tím jedním už zůstala. V tuto dobu jí bylo šestnáct let, o tři roky později, 29. dubna 1961, se vzali na plzeňské radnici. Manžel pocházel ze sedmi dětí a do Plzně se přišel učit soustružníkem. S manželem tak vyvdala velkou rodinu, to jí vynahrazovalo, že byla jedináčkem. K manželovým rodičům jezdili pravidelně každé léto pod stan, asi třicet let, nejprve s dětmi, pak s vnoučaty.

    Po svatbě šel Jarda na vojnu a Jiřině se v prosinci narodil syn. Den po příchodu z porodnice se vrátil i manžel z vojny. Za dva a půl roku se narodila dcera. Než se rodina rozrostla, stále bydleli u Jiřininých rodičů, ve starém domě bez koupelny. Tenkrát vůbec nebyly byty, ale naskytla se příležitost jít do jednoho o třech místnostech. Ve dvou bydlela velmi stará paní. Byl to dům U Dítětů, dnešní dům U Slunce, hned za Saským mostem. Po narození dcery jim jako čtyřčlenné rodině přestal jeden pokoj stačit, proto se s paní domluvili a využívali místnosti dvě.

    Jednu zimu přišel hrozný zážitek. Manžel odjel k rodičům, pocházel ze Sušice, Jiřina se s dětmi vracela ze sáňkování. Když přicházeli ke dveřím, ucítila plyn. Otevřela dveře a na zemi našla ležet paní, u které bydleli. Nejspíše chtěla rozsvítit a omylem roztočila kohoutky plynu. To se stalo už asi potřetí, ale předchozím dvěma nehodám se podařilo zabránit. Tentokrát však bylo pozdě. Děti rychle odvedla k rodičům do vedlejší ulice, přijeli policisté, dveře zapečetili a Jiřina musela jít vypovídat. Nakonec tak zůstali v bytě sami, obývali jej až do roku 2013.

    Velmi dobře si vzpomíná na srpen 1968. Děti byly u babičky v Sušici na prázdninách a s manželem plánovali výlet do Prahy. V té době ještě neměli auto, ale každou středu a sobotu byl z Plzně vypravován autobus. Jenže v pět hodin ráno manžele probudil rachot, venku Rusové s tanky. Ještě stihli přejít Saský most, než ho zavřeli, a snažili se dostat za dětmi, nakonec si je odvezli. Babičce se ulevilo, kolem Sušice byly lesy plné okupantů.

    Paní Jiřina ráda vzpomíná také na výstavy EXPO Plzeň, které se konaly na výstavišti. Později, když se dostali po sametové revoluci za hranice, připadali si jako v jiném světě. Jeli do Rakouska a jedna z velkých vzpomínek je okamžik, kdy se před synem samy otevřely dveře obchodu.

    V létě 2002 jela s manželem a psem pod stan na jih Čech. Když viděli, jak velká voda se valí, jeli rychle domů, stan voda vzala. Do Plzně se nedostali, poslední pokoj našli v Kašperských horách. Strávili tam dva týdny a byla to prý jejich nejdražší dovolená. Když pak viděli v televizi, jak po Roudné jezdí lidé na člunech, byli rádi, že jsou pryč.

    Nyní má paní Jiřina od dvou dětí čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata. K předloňským Vánocům dostala morče Zuzanku, která je tak jejím milým společníkem v Domě spečovatelskou službou ve Stodě, kde je velmi spokojená.

Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.

The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář

Další články z rubriky

ČNSO studio

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka