Narodila se jako čtvrté z osmi dětí v rumunském městě Varzar. Říkali jí Marča, protože tatínek Michal pocházel z Maďarska. V roce 1947 přišla jako dvanáctiletá s celou svou rodinou do Československa za prací. Život v Rumunsku byl krutý, od šesti let pracovala ve službě. Denně dojila dvě krávy, zadělávala na dvanáct bochníků chleba, motyku neunesla, ale musela okopávat. V devíti letech už sekala obilí kosou, která byla vyšší než sama Marie. Spala šest let ve žlabu na slámě a krávy ji zahřívaly svým dechem. Měla často hlad. Snědla tolik šťovíku. Před domem mívali dvě moruše, ale jen jedna měla sladké plody. Jednou si na zahradě sebrala shnilou hrušku a selka na to přišla. Strčila malé Marii prst do krku, aby hrušku dostala ven, protože by jejím snědením bylo prý ošizeno prase. Maminka Anna sloužila od devíti let u Židů, sestra u Slováků, ale nejhůře dopadla právě Marie. Tatínek byl vyučený kovář, ale pracoval vlese. Mladší sourozenci se měli dobře, ale Marie do školy nechodila.
Když jí bylo dvanáct, přijeli pánové z Čech, kteří sháněli lidi na práci. Nejprve brali ty nejchudší. Tím, že měla Mariina rodina dům, krávu, políčko a vinohrad, odešli do Československa až v druhé vlně. Dodnes je ráda, že sem mohli přijet a považuje se za Češku. Bydleli ve Vejprtech, maminka chodila plést rukavice do továrny, stejně jako sestra. Marie se učila ve škole česky. Uměla jen rumunsky a maďarsky. Měla prý štěstí na pana učitele. Byla šikovná na práci, jen učení jí prý moc nešlo, protože špatně rozuměla. Často chodila za sestrou do fabriky a ta Marii tu a tam pustila k práci. Všimla si toho paní mistrová, a tak dostala Marie již ve čtrnácti domů pletací stroj a vyráběla. Po přestěhování do České Lípy nastoupila do závodní kuchyně. To pro ni bylo velmi těžké. Uměla vařit jen rumunská jídla. Našla si k sobě pomocnici, vyučenou kuchařku, aby se od ní přiučila. Za nějaký čas už chodila vařit po veselkách po celých Čechách.
Manžela potkala ve Vejprtech, dělal horníka v jáchymovských dolech. Znali se už zRumunska, protože pocházel z vedlejší vesnice. Vzali se v roce 1952 a ještě tentýž rok se jim narodila první dcera. Při dětech začala pracovat na statku, vrátila se zpátky ke svým kravičkám. Manžel se vždy někde pohádal, tak se často stěhovali. Bydleli v České Lípě, Litomeřicích, Poběžovicích a Blatnici. Takový život, to nebylo nic pro Marii. Po čase se z manžela stal alkoholik, takže se s ním po dvaceti letech rozvedla. To už ale měla pět dětí v rozmezí dvanácti let, tři holky a dva kluky. Všechny děti zůstaly u matky. Ženské ve chlívě jí prý říkaly, co to dělá, že sama tak velkou rodinu neuživí. Marie si ale věřila. Když jí udělal někdo něco zlého, tak se vyplakala, a život šel dál. Držela dvě prasata, jedno zabila a maso zavařila, druhé prodala a za utržené peníze koupila, co děti potřebovaly. Dále měli 60 kachen, 40 hus, které také prodávala. V souhrnu tak měla peněz víc, než smanželem, protože všechno propil.
Dětí paní Marii pomáhaly, když přišla z chléva, tak byla zvířata nakrmená, větší holky uvařily, vypraly. Pračku neměli, používali valchu. Stalo se, že šla domů a vidí cejchy na šňůře ledabyle pověšené. Osmiletá Maruška je sama svlékla, vyprala a dala schnout jen proto, abych si s nimi maminka na chvilku sedla. Když šly nejstarší holky do práce, tak pomáhaly s domácností a staraly se o ty nejmladší. Jen syn šel v otcových šlépějích, dokonce všechny i mlátil.
Čtyři roky byla s dětmi sama, a pak děti vybrali Marii muže samy. Když chodily na hřiště, on tam byl snimi. Byl to táta pro celou Blatnici. Stále svobodný, o rok mladší než Marie. Jednoho dne jej přivedly, a že už u nás zůstane. Jeho otec pak řekl, že mu nevadí pět dětí, protože je všechny znají a že je Marie pracovitá a hodná holka. Takoví tátové se moc nerodí. Byl to tak hodný člověk, jak on měl ty děti rád. Každou sobotu zval všechny děti na oběd. Paní Marie pekla i čtyři pekáče masa a vařila dvanáct knedlíků. On by jedl bramboračku třikrát v týdnu, jen aby mohl dopřát dětem.
Do důchodu šla paní Marie v 53 letech. Dva roky ale proplakala, protože z okna viděla na chlév. Bylo jí těch jejích kraviček líto, když viděla, že ještě nedostaly jíst. Každou měla pojmenovanou. V půl třetí ráno už byla na statku a nikdy si přes den nelehla. Pracovitost jí zůstala, ještě loni za zimu upletla tři svetry a dvě vesty. Energii má mít po kom. Její maminka ještě v 92 letech myla okna. Byla čistotná, prádlo ze šňůry se muselo nejdříve přežehlit, protože by se do záhybu mohla dostat blecha.
Nyní má od pěti dětí jedenáct vnoučat a šestnáct pravnoučat. Vždy volají a přijdou všichni naráz. Do Domu s pečovatelskou službou v Nýřanech to nemají daleko. Všichni se k Marii chovají hezky. Ona jim za to spravedlivě nadělí buď každému, nebo žádnému. Stále je v kontaktu i se svými sourozenci. U sestry v České Lípě se také scházejí celá rodina.
