Pochází z rodiny horníka v Lomu u Mostu jako páté zšesti dětí – dvou kluků a čtyř holek. Narodila se třináct měsíců před vypuknutím války. Tatínek Václav byl o měsíc starší než maminka Alžběta a oba dva odtud pocházeli. Brali se, když jim bylo 24 let.
Jedna z prvních vzpomínek paní Bohuslavy je, jak k nim domů vtrhlo gestapo. Bydleli v malém bytě o jedné místnosti, pod nimi žili Češi, kteří nejprve sympatizovali s Němci, pak kolaborovali na ruskou stranu. A ti Bohuslavinu rodinu udali. Ačkoli byly malé Bohuslavě čtyři roky, pamatuje si to přesně. Vtrhli k nim gestapáci, děti se mačkaly vrohu. Gestapáci všechno rozházeli a rozsekali, protože hledali tajnou vysílačku. Tatínek ji schoval do nohy stolu, ale ukrývali i zbraně. Právě na ty má Bohuslava památku v podobě jizvy. Tenkrát je u nich doma nějak zkoušeli, Bohuslava se jim tam pletla a tak dostala ránu do tváře. K doktoru se jít nemohlo, to by se rodiče sami udali, proto svou dceru léčili podomácku. Všude musela říkat, že se uhodila o kočár. Zahojilo se to špatně, tak má dodnes jizvu.
Oba rodiče odvedli, maminka Alžběta byla v té době těhotná. Nejstarší bratr byl již plnoletý. Podle oficiálních listin byl otec od 15. března 1939 do 19. dubna 1942 odbojář, na základě tohoto obvinění jej 6. června umučili v Dachau. Dodnes je v rodišti paní Bohuslavy pomník válečným hrdinům a tatínkovo jméno je na něm vytesáno na prvním místě. V době, kdy otce umučili, se narodila nejmladší sestra Věra. V táborech se běžně malé děti usmrcovaly, ale jelikož byl strýc policista, tak nejspíše někoho podplatil, aby si sestru paní Bohuslavy mohl vzít k sobě. Do dokumentů pak bachaři uvedli, že ji zlikvidovali. Jelikož vlastní děti neměli, vychovávali ji i po válce.
Paní Jindrová si vzpomíná i na konec války. Rusové i Američané tenkrát přišli k nim do bytu, nejspíše proto, že šestnáctiletá sestra Božka byla hezká holka. Nosili jim jídlo, pomeranče, čokoládu, dokonce i takové balíčky – říkali jim „bárný“. V nich se nacházelo všechno možné a paní Bohuslava s ostatními tomu říkala urna, protože to byla plechová dóza.
Po návratu z koncentračního tábora maminka přestala o své děti jevit zájem a propadla alkoholu. Nejprve bydlela Bohuslava u ní, ale nejvíce se o ni starali sousedé. Matka po válce dostala zařízený byt po Němcích, ale všechno propila. Nakoupila dceři nějaké jídlo, ale moc se s ní nevídala. Ani do školy ji neposílala. Když se šla Bohuslava podívat za sestrou, tak ji teta většinou vyhodila, aby nechytla od Bohuslavy její osvojená dcerka vši. Sestra se měla dobře, chodila čistá, nastrojená a měla mašle. Ostatní sourozenci už byli velcí, všichni zůstali v okolí Mostu.
O Bohuslavu se brzy začal zajímat obecní výbor, protože nechodila do školy. Poručníkem se jí stal otcův bratr, který žil v Žihli. Sám měl čtyři chlapce, přesto si ji adoptovali. Právě jeho synové si vzali Bohuslavu do parády. Mnoho ji toho naučili, později ji s sebou brali i na zábavy. Shovívavé byly i paní učitelky. Do školy chodila chvíli, v Žihli opakovala první třídu, protože toho moc neuměla.
Dokud byl naživu strýc, bylo vše v pořádku. Když zemřel, tak jeho žena sdělila Bohuslavě, že z ní bude od této doby služka. Stala se zní tak děvečka pro všechno. Později, když byla v jiném stavu, byla macechou vyhozena a ani našetřené peníze od strýce nedostala.
Matka si později našla přítele, který chtěl Bohuslavu do péče. Paní Jindrová si pamatuje, že byla v deseti letech v Plasích u soudu, který rozhodoval, kde bude dál žít. Jenže matka řekla, že svou dceru nechce a jejímu příteli ji nesvěřili, takže vše zůstalo při starém. Když byla Bohuslava velká, chodil za ní syn od sousedů. To nemohla překousnout jeho matka, která Bohuslavu nazývala přivandrovalcem. Musela jí tak vysvětlit, že o jejího syna nestojí.
Provdala se 16. srpna 1957 za souseda z druhé strany – Standu – který chodil Bohuslavě často pomáhat, byl také zemědělec. Na Martina se jim narodil první syn. V té době pracovala v lese, ještě den před porodem dělali prořezávku a Bohuslava nesla kládu. Uklouzla, skutálela se skopce a hajný ji poslal domů.
Do svých dvaceti let pracovala na polích, protože tam bylo velké hospodářství. Později, když se vdala, koupili si s manželem vlastní domek. Tam se už stěhovali jako čtyřčlenná rodina. Až do důchodu těžce pracovala. Nejprve v cihelně, kde to byla náročná práce. Nějaký čas byla na rampě, kde probíhala vykládka, z vagonů házeli lopatou uhlí na pás. Jednou šla i na noční, to museli ve dvou naložit dvacet tisíc drenážek. Kvůli těžké práci pak měla revma a pan primář ji varoval, že jestli nezačne dělat něco jiného, tak se rukama ani nenají. Jeho rady prý brala na lehkou váhu.
Práci v cihelně na pět let vyměnila za práci na pile v Žihli, stejný čas strávila v Kralovicích ve výkupu zemědělských surovin. Následně se před důchodem vrátila do cihelny. Celkem v ní strávila 27 let. Od dvou synů se stala několikanásobnou babičkou a má i pravnoučátka.
