Chlumčany
Pan Jaroslav se se sestrou narodili v Chlumčanech nedaleko hasičské zbrojnice, později bydlel jedenáct let v Kadani a dvacet dva let v Plzni. Pan Jaroslav přišel o tátu ve svých šesti letech, na začátku druhé světové války: „Maminka se už pak nevdala. Tenkrát mi strejda opatřil housle a začal jsem odpoledne chodit hrát do Přeštic. Při silnici do Dolní Lukavice tam bydlel holič Krátký a ten mě právě vyučoval. Dneska už tam vypadá všechno jinak. Jeli jsme tam vlakem a zpátky jsme běželi na odpolední vyučování do školy. Tenkrát začali lítat hloubkaři, se kterými mám špatnou zkušenost. Pak už jsem hrát nezačal,“ vzpomíná pan Jaroslav na svá školní léta.
Když skončila válka bylo panu Jaroslavovi jedenáct let: „Jak se jelo z Chlumčan na Dobřany, tak tam byla celnice a vše okolo bylo německé. Jednu noc byl obrovský nálet na Dobřany, u mámy jsme byli v jedné posteli a klepali jsme se. Do půli byly dveře rozmlácené, okna vysypaná od tlakových vln. Spousta zápalných i světelných vln, babička měla štěstí, protože byla zrovna v kadibudce. Ráno byla střecha pryč a v prkénku zaseknutá ohromná střepina,“ říká pan Jaroslav. V paměti má i příjezd Američanů: „S kamarádem jsme právě byli na dřevěné rozhledně, když jsme viděli, že ke Chlumčanům odbočil konvoj Američanů, byla to osmá pancéřová divize se svojí kapelou. Honem jsme jim běželi naproti, oni okolo sebe rozhazovali balíčky, ve kterých bylo všechno možné, i pánská ochrana. Bydleli pak ve škole a v hospodě u rodiny Šlajsů. Uměli i pár slov německy, shodili tady velký pytel s věcmi a říkali „Vašn, vašn!“ Za vyprání pak přinesli hromadu vojenského mýdla,“ říká. „Dokonce jsem dostal i ránu do stehna od kapelníka Hampa, protože jsem se tam přimotal a viděl jsem ho, jak ostatním vojákům prohledává věci. Kdo ví, jestli jim i něco kradl,“ vzpomíná pan Jaroslav. „Američané také z bombardérů vypouštěli takové staniolové proužky, aby rušily radary. My děti jsme je pak chodívaly sbírat,“ vzpomíná s úsměvem pan Jaroslav.
„V 50. letech pak byla v hotelu u Smitků, pozdějším Slovanu, výstava nazvaná To jsou oni, ve které Američany pomlouvali. Je pravda, že jeden z nich postřelil četníka, když laškoval s dívkami,“ dodává. „Vyučil jsem se jako soustružník ve Škodovce. Rukoval jsem v roce 1954 do Ruzyně a dostal jsem se k minometům jako podavač. Od mala mám problémy s uchem, takže jsem byl beze zbraně. Následně mě převeleli do Svaté Dobrotivé. Po vojně jsem se k tomu už nevrátil, nevyhovovaly mi směny a pracovní soboty. Abych se odtud dostal, tak jsem podepsal přihlášku na roční brigádu na šachtu. Následně jsem byl asi deset měsíců u popelářů. Odtud jsem šel rovnou k letectvu do Líní, v prostředním hangáru se prováděly revize a já tam opravoval stroje,“ jmenuje své profese pan Jaroslav.
„Ženil jsem se v roce 1960, s manželkou Marií jsme se potkali u muziky, pocházela z nedalekých Vřeskovic,“ vzpomíná. „S manželkou jsem pak odešel, jak já říkám na sever, především i kvůli tomu, že jsme dostali byt. Tam jsme se stěhovali na skútru, zpátky už v trabantu. Syn Jaroslav se nám narodil až po sedmi letech. Začal jsem pracovat na tušimické elektrárně jedna, která už je nyní zbouraná, funguje jen číslo dva. Když jsem viděl novou část poprvé, myslel jsem si, že špatně vidím, protože jsem nemohl najít komín. Kamarád mi pak vysvětlil nově používanou technologii,“ říká s úsměvem. Když se v Plzni začala stavět teplárna, tak se pan Jaroslav s rodinou přestěhovali na Lochotín. „Moře jsem poprvé viděl v roce 1978 v Rumunsku, kam jsme jeli vlakem až na Mamaiu. Letecky jsme pak byli s kolegy i v Soči. V roce 1988 dostala elektrárna už nějaké poukazy i na západ, byla mezi tím i Kuba.
O rok později jsem se zkusil přihlásit na zájezd. Protože ve straně jsem nebyl a považoval jsem to za marnou snahu, ale nakonec jsem odletěl. Mezipřistání bylo v Montrealu, kde bylo v listopadu pod nulou. Byli jsme hosty kubánských elektrikářů, takže se o nás starali a hodně jsme toho viděli. V muzeu jsme se byli podívat na naše zbraně a letadla, rodiště Hemingwaye i botanickou zahradu jsme navštívili. Překvapilo mě, že na Waraderu nebyly v moři žádné vlny, v Havaně jsme měli štěstí na žraloka. Zašel jsem se podívat i do hřbitovního kostela, takové kulaté šapitó. Koupil jsem si tam asi za tři pesa obrázek Panny Marie Caridad del Cobre, patronky Kuby, dodnes ji mám na zdi v předsíni. Líbila se mi i návštěva doutníkového závodu, na plantáži jsme si mohli natrhat pomerančů, grepů a mandarinek, kolik jsme unesli. Pobyli jsme tam asi dva týdny a říkám: vidět Tropicanu a zemřít,“ usmívá se pan Jaroslav. „Nebylo nám jen doporučeno chodit někam sami,“ dodává jedním dechem. „To bylo tenkrát, jak jste tady provedli revoluci,“ končí pan Jaroslav vyprávění svých vzpomínek na listopad 1989.
