„Při
první hodině atletiky probíhá testování disciplín, při němž Tereza
v keckách zaběhla stovku s časem na úrovni limitu kluků. Nemohl jsem
ji tam nechat jen tak ladem,“ říká Salcman
s tím, že je až s podivem, že si ji mezi hledači dětských sportovních
talentů nikdo nevšiml. Jako trenér plzeňského klubu AK ŠKODA ji proto pozval na
tréninky, na něž postupně začala docházet až pětkrát týdně. A dostavilo se
ohromné zlepšení.
Loni
Petržilková startovala na mistrovství Evropy družstev ve francouzském Lille.
Letos v únoru zazářila na víkendovém halovém mistrovství ČR, kde
v běhu na 400 metrů s časem 53,77 s vytvořila nejen osobní, ale také
nový krajský ženský halový rekord. Ten jí zároveň vynesl bronzovou medaili a
nominaci ve štafetě na halovém mistrovství světa.
Jak jste si účast na mistrovství světa užila?
Byl to úžasný zážitek. Na hotelu s námi bydlelo hodně reprezentantů z
jiných zemí a potkávali jsme všude hvězdy, které znám jen z televize. Pak
samozřejmě při rozcvičování na závod jsem měla možnost se s některými setkat,
nebo v hledišti při fandění ostatním našim atletům vedle nás seděl třeba
americký tyčkař Sam Kendricks, který na tomto šampionátu získal stříbro. Závod
po boku zkušených polských nebo jamajských čtvrtkařek byl sám o sobě zážitkem.
Jak jste se svým výkonem na šampionátu spokojená?
Celkem ano. Podle mezičasů to byla třetí nejrychlejší
čtvrtka, jakou jsem zaběhla. Ovšem ono se to úplně nedá srovnávat s individuálním
závodem. Štafetu 4x400 m jsem šla v hale vůbec poprvé. Pocitově to bylo
dobré, po doběhu jsem však cítila, že jsem to mohla rozběhnout o něco
rychleji. Předávky se povedly bez problémů. Získala jsem cennou zkušenost
a celé to hodnotím kladně.
K myšlence
začít závodně s atletikou vás přivedl až na vysoké škole pan Salcman.
Nikdy před tím vás nenapadlo zkusit se nějakému sportu věnovat na profesionální
úrovni?
Jako malá
jsem se ráda angažovala na školních tanečních vystoupeních
v pohybových skladbách, ale bohužel u nás v té době nebylo moc
možností, jak takové tance rozvíjet, takže se sen s přibývajícím věkem
postupně rozplýval. Pak ještě přišla éra skateboardingu, která pro mě nijak
valně taky nedopadla, takže v tom pozdějším věku mě už ani nenapadlo, že
bych vůbec dělala nějaký sport závodně, natož profesionálně.
Jaké to bylo
přijít poprvé do atletického klubu? Většina závodníků přeci jen začíná
v nižším věku. Váhala jste dlouho, zda se do toho pustit?
Váhala jsem
několik týdnů a pobízení od pana Salcmana jsem zpočátku nebrala moc vážně.
Nakonec jsem si řekla, proč to nezkusit? Pamatuji si přesně ten první den, kdy
mě Vláďa Bartůněk zkoušel z atletické abecedy a různých cvičení, aby
zjistil, jak na tom jsem. Podívaná to tenkrát musela být vtipná, ještě jsem běhala s nohama do X, ale
dali mi šanci. A tehdy vše začalo.
Jaké trati
běháte? Je čtyřstovka vaší nejoblíbenější?
Moje hlavní
disciplína je 400 m, doplňkově běhám 200 m. Na extralize a republikových
šampionátech štafety 4x100, 4x400 m a v hale ještě 4x200 m. Tréninkově tam
zařadíme i netradiční tratě 150 a 300 m, nebo sprinterské trojboje (60, 100 a 200
m). Čtvrtku mám nejradši, ale je to hodně bolestivá záležitost a jakožto
z hlavní disciplíny z ní bývám nervózní, proto si asi nejvíc užiju dvoustovku. Na
dvoustovce člověk tolik nepřemýšlí, jde hlavně o dobrou reakci, start a pak už
jen běžet do cíle co to dá.
Na ZČU
studujete obor tělesná a výtvarná výchova. Proč zrovna tato ne příliš obvyklá
kombinace?
Slyšela
jsem, že jsem snad první absolvent TVS, co si takovou kombinaci zvolil. Nejradši bych pokračovala v TVS, stejně jako při
bakaléřském studiu bakaláře, bohužel ale takovou možnost navazujícího studia tady nemáme.
K umění moc blízko nemám, ale jako mladší jsem mnohdy relaxovala
malováním, a tak jsem si řekla, že bych se k tomu mohla vrátit a vzdělat
se ještě v jiné rovině.
Je pro Vás obtížné skloubit sport a školu?
Nejde jen o skloubení
sportu a školy, ale taky o práci. Je toho hodně a na jiné věci už mně čas takřka
nezbývá. Říkám si ale, že když se chce, tak to jde. Momentálně mám na prvním
místě atletiku, kterou upřednostňuji před vším ostatním. Čas působnosti ve
sportu je přece jenom omezený oproti možnosti studovat. Snažím se do tréninků a
přípravy dávat vše, abych jednou mohla skončit s vědomím, že jsem ze sebe vydala
opravdu maximum. Musím myslet ale i na ta zadní vrátka, proto se studiem
rozhodně neudělám krok vedle, naopak se budu mít od čeho odrazit , až
jednou přijde konec s aktivní atletikou. Zatím to funguje tak, že
studuji náhradním způsobem plnění studijních povinností a vesměs všichni
učitelé respektují to, čemu se věnuji. Vím, že se mě snaží podporovat, za což
jsem jim nesmírně vděčná a vážím si toho.
