Ševčík se zaměřil jednak na Mukařovského působení na českém vyšším odborném gymnáziu vletech 1915 až 1919 a na dívčím lyceu a vyšším reálném gymnáziu města Plzně vletech 1919 až 1925. Věnoval se však také jeho aktivitám na poli popularizace vědy; upozornil zejména na přednáškovou činnost vLidové universitě Husově, v odbočce Jednoty filozofické vPlzni a ve Volné lidové škole osvětového svazu vPlzni. Dále představil Mukařovského publikační činnost ve zpravodaji divadelního odboru vzdělávacího sboru Umění všem, zahájenou textem „O Nerudově divadelní kritice“, ve kterém Mukařovský vyjádřil i své názory na potřebnost osvětové činnosti ve vztahu kdivadlu.
Dalším zkoumaným okruhem byla Mukařovského odborná publikační činnost na poli didaktiky a literární teorie ve vymezeném období. Otázkami jazykové didaktiky se Mukařovský zbýval především vrozsáhlé studii „Vyučování jazyku mateřskému na školách francouzských a o potřebě jeho reformy na školách našich“ (1925). Názory na jazykovou didaktiku předznamenávají jeho pozdější aktivity v oblasti školských reforem.
Nejvýznamnějším teoretickým pojednáním Jana Mukařovského zdoby jeho pobytu vPlzni je však nepochybně „Příspěvek kpoetice českého verše“ (1923). „Mukařovský v něm dochází kzávěru, že rozdíly ve zvukové podobě poezie jednotlivých sledovaných autorů, kterými jsou především Jan Neruda, Svatopluk Čech a Jaroslav Vrchlický, vyplývají zodlišných způsobů tvorby těchto básníků. Dosažené závěry prozrazují inspiraci psychologicky orientovanou estetikou a zároveň předznamenávají jeho pozdější strukturalistické stanovisko,“ uvádí Ševčík.
Projekt řešila katedra filozofie vrámci Smlouvy o partnerství mezi statutárním městem Plzeň a ZČU vroce 2014. Výslednou studii zaslala do recenzního řízení odborného časopisu „Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica“.
