Ten spolupracuje s řadou scén na Slovensku i v České republice, například se Slovenským národním divadlem nebo s Divadlem na Vinohradech. Do povědomí diváku se zapsal svými dnes již kultovními inscenacemi, které vytvořil v Dejvickém divadle: Ucpanej systém, Vzkříšení a Racek.
S činohrou Divadla J. K. Tyla právě Michal Vajdička zkouší slavnou tragikomedii A. P. Čechova Tři sestry. Do hlavních ženských rolí obsadil herečky Janu Kubátovou, Apolenu Veldovou a Zuzanu Ščerbovou.
Tři sestry jste režíroval před 11lety v Košicích, jak se od té doby změnil váš pohled na hru?
Sám jsem zestárl o deset let, takže mám jiný pohled na život, ale i na jednotlivé situace v dramatickém textu. Doufám,že je to pohled zkušenější.
Čechovovým sestrám je něco přes dvacet, vy jste ale obsadil herečky středního věku, byl to záměr?
Ano, to byl záměr. Stěžejním tématem je naše neschopnost změnit něco v životě, který není podle našich představ. A neschopnost připustit si, že my sami jsme autoři svého života. Od napsání hry se svět posunul, v Čechovově době byli lidé vyhořelí ve dvaceti, život šel daleko rychleji. Dnes se vyhořelým stává čtyřicátník, který má rodinu, práci, vybudoval nějaké hnizdo, ale má pocit, že pro společnost nic nepřináší. Nemá kam jít dál, společnost ho tlačí, aby byl jen výkonným nástrojem a aby jen stereotypně prežíval den po dni. Zdá se mi, že příběh, který se v Třech sestrách odvíjí, vyzní daleko silněji v podání čtyřicátníků.
Říká se, že Čechov měl zvláštní pojetí času. Moskva je ve Třech sestrách spíš než místem, veličinou času, je symbolem lepší budoucnosti.
Právě v tom je možná posun, který vnímám od své poslední inscenace Tří sester. Tehdy jsem zdůraznil představu sester, ale i lidí obecně, že někde jinde by se žilo lépe. Teď akcentuji spíš téma neschopnosti vzít život do vlastních rukou. Sestry neřeší problém kam, ale jak odejít, jak vše opustit. I když se jim vše hroutí, zůstávají ve svém rozpadlém domě.
Co by podle vás měly tři sestry udělat?
Nechceme dávat žádné návody, ale chtěli bychom v inscenaci zdůraznit ty momenty, kdy mohly se svým životem něco udělat, ale tu příležitost k formování vlastního osudu promeškaly.
Je těžké zlomit zažitou představu o tom, že Čechov je depresivní?
Těžko se překonává respekt ke hře samotné a zažitá inscenační praxe. Snažím se vyhnout patosu, protože Čechov sám neměl rád, když se z jeho her dělalo velké drama. Vycházím z toho, že Čechov se nechal inspirovat tím, co skutečně zažil. Došlo to tak daleko, že se na něj jeho blízcí zlobili, protože se v jeho dílech poznávali. Čechov viděl realitu s nadhledem, dělal si zní legraci a snažil se jí parodovat. Kriticky a sarkasticky se vyjadřoval k tomu, co viděl kolem sebe. Na Třech sestrách bychom si měli uvědomit paradoxy života, vidím je jako černou komedii.
