Bílá místa v historii plzeňské zoo
Zoologická zahrada v Plzni je stará 88 let. Zažila už několik společenských zřízení, zaznamenala velké stěhování a v podstatě svůj obnovený začátek vroce 1963, zažila několik různých statutů. Byla roky spolková, krátce vsoukromém nájmu, několik let přímo řízená národním výborem, potom dlouhé období jen součástí Parku kultury a oddechu. Teprve od roku 1981 je samostatnou městskou organizací, navíc vunikátním spojení sbotanickou zahradou. Měla již třináct osob ve svém čele, a sice tři správce, šest řádných či zastupujících vedoucích (z toho jednu ženu), čtyři ředitele. Nelze se divit, že má svoje akta X, události a zvířata nezmapované a ne zcela zdokumentované, zejména zhluboké a střednědobé historie. Ani fotografiemi prvních správců, Lokajíčka a Pavlíka momentálně nedisponujeme.
Nejrozsáhlejším a vpodstatě jediným pramenem o nejstarší činnosti spolku IRIS, stejnojmenné zoo a zvířatech vní chovaných, byl dlouhé roky sborníček „Povídky ze života zvířat“ Zoo IRIS, sepsaný vroce 1936 k 10. výročí zoo panem Václavem Uchytilem, berním tajemníkem a pokladníkem spolku. Potom zahrada dlouhé roky publikačně mlčí, alespoň pokud se týká ucelených brožur či knih. První výroční zprávu vydala zoo včeštině až vroce 1982. Obsahuje nejen zprávy za rok 1980 a 1981, ale i krátký popis historie celé zahrady. I po výročních zprávách za roky 1980-81 a 1982 dochází vpublikační činnosti kútlumu. Výjimkou je legendární průvodce po zoo zroku 1986 smotivem již tehdy nechovaného kaferského buvola na obálce, který dosti nešťastnou formou ventiluje všechny do budoucna navržené objekty a zamýšlená zvířata. První opravdový průvodce vychází vroce 2002, první kniha o zoo až vrok 80. výročí, roku 2006.
Ve 30. a 40. letech nebylo pro první plzeňskou spolkovou zoo například jednoduché získat dnes tak běžná zvířata, jako je klokan či pštros. Byly dostupné jen asi 4 druhy opic a na prvního lva či medvěda čekala zahrada 14 let. Velbloud dorazil až po třech desítkách let existence zoo, zebra po téměř 50-ti letech od otevření. Doudlevecká zoo má pro dnešek své záhady a nejasnosti. Úžasnou zprávou bylo před několika lety objevení malajského medvěda „Čerta“, ukrytého vaktech spolku Iris vArchivu města Plzně, který vPlzni prokazatelně žil vroce 1942 a o kterém od té doby nebyla veřejně řeč. Otázkou například je, zda „Gragenbär“ zjiného dokumentu není dokonce další medvěd – ušatý neboli himálajský. Přesně nevíme ani, zda nakonec vDoudlevcích opravdu byly hyeny a zda to byly skvrnité hyeny projednávané vroce 1953 spražskou zoo, jsou pro to jen slovní tvrzení, ovšem pravděpodobnost je vysoká. Pikantní jsou naopak ústní vzpomínky jednotlivců, které do Irisu umisťují i zebru a bizona, oba druhy však nejsou nijak věrohodně podloženy. Tímto bizonem mohl být jak domácí, zebu nebo dokonce pakůň, ti všichni jsou zdokumentováni. Vůbec se nedochovalo terarijní složení skleníku, kde žili prakticky od počátku zoo různí plazi. Slovo užovka či želva žel nenapoví více a přesněji. Naopak jsme stále překvapováni novými objevy, například tím, že vdivoké ovci zjedné nedávno poskytnuté fotografie ze soukromého archivu rozeznal odborník kozorožce dagestánského.
Od roku 1959 uvažovalo město Plzeň intenzivněji o přesunu zoo způvodního stísněného prostoru na Lochotín. Vúnoru roku 1958 proto vypracovala svými odborníky „Investiční úkol na výstavbu zoologické a botanické zahrady v Plzni“ Zoo Praha snávrhem objektů a zvířat. Zoo měla zahrnovat pavilon šelem, opic, „tlustokožců“, vodních ptáků, malých savců, terárium, akvárium. Dále mj. 15 velkých výběhů se salašemi, 8 velkých voliér, 39 dvoj-voliér nebo 3 zděné bazény. Vyplněn měl být celý dnešní areál. Pamětníci však vědí, že nejprve expozice končily výběhy psovitých šelem u dnešního domku gueréz, později vmístě, kde dnes stojí pavilon žiraf. Třetí rozšíření přivedlo návštěvníky až koboře (dnes zubři), od konce 80. let mohli chodit i do horní části areálu (dnes Severní Amerika). Teprve vposledních 18 letech došlo k„obydlení“ většiny ploch areálu. Ze zvířat navrhovaných Dr. Purkyněm ktrvalému chovu se dosud neobjevilo jen několik – hroch obojživelný, indická slonice (z dnešního pohledu úsměvné chovat je po jednom kusu), pár lachtanů tmavých, rosomáci, los, kamzík, domácí buvol. Vnávrhu mimo jiné bylo 11 druhů primátů (z navržených zoo dosud neměla hulmany a chápany), dále bobr nebo aguti. Zvelkých šelem není vseznamu navržen jaguár, kterého si zoo přesto vroce 1967 opatřila a brzy i rozmnožila. Zajímavé naopak je, že zoo nakonec chovala, byť bez souvislosti stímto dokumentem a o mnoho později, již tehdy zmíněné a vdané době opravdu exotické kaloně, mary, hoko, timálii čínskou, sojkovce chocholatého. Navržen (leč dosud nechován) byl už tenkrát i například tučňák brýlový, orlosup bradatý, drop velký, kajman černý atp. Zajímavé je, že zdevítistránkového strojopisného seznamu opravdu plánovitě i bezděčně byla poměrně brzy řada druhů pro plzeňskou zoo opatřena a jen několik výše zmíněných nikdy chováno nebylo.
Vříjnu 1963 přivítal západočeský deník Pravda otevření nové zoo optimistickým článkem “Až budeme mít žirafu”. Tygr dorazil vroce 1971, první žirafa přicestovala vroce 2010. Není bez zajímavosti, že nemálo návštěvníků je přesvědčeno, že je zde potkali již v80. letech. V plánu činnosti zoo vPKO na rok 1973 se mj. tvrdí, že některé akce lze zvládnout vlastní režií nebo akcí „Z“ jako např. „gibonárium“. Podruhé se o těchto primátech uvažovalo kolem roku 1988, giboni se však objevili roku 1999. Vroce 1970 je navrhován bazén slachtany a vydrami a případně bufetem, jako je běžné na Floridě. Doporučeno bylo eventuelní představení pro návštěvníky za zvláštní vstupné. Je oprávněně poukazováno mj. na fakt, že zahradě chybí „tahák“ vpodobě velkého atraktivního zvířete. O lachtanech se zde uvažovalo mnohokrát, naposled za vedení ing. Vlčka v 80. letech. Již vdobě vzniku Parku kultury a oddechu, kdy zoo byla jen jednou zjeho sekcí a botanická zahrada další, však byly dokonce nakresleny plány na další detašovanou část zoo s 2-3 druhy ploutvonožců, kytovci, žraloky a velkými plazy do vzdálenosti asi 1 km od areálu do sousedství lochotínského parku sloukami.
Nejen vzhledem k výročím zoo zaplňujeme postupně bílá místa varchivu fotografií i písemných památek a občas narazíme na informace, které již čas uložil do zapomnění. Pochopitelně víme, že třeba mravenečníka nebo lachtana zatím bohatá historie zahrady neukrývá, ale třeba želvu sloní či medvěda baribala ano.
Jednoznačné informace nejsou ani o šimpanzici Gábině. Málo se ví, že populární Tonda nežil pouze sjedinou samicí, ale postupně se u něj vystřídala Pepina, Eva a Korina. Fotograficky nejsou doloženi a do detailu a druhu popsáni ani všichni tukani a zoborožci zpřelomu 60. a 70. let. V „tanorefovi“ zúčetní evidence je třeba hledat trnorepa, v„teprim“ rudohnědém potom ještěra teju. Překlepy na psacím stroji dokáží netušené zázraky.
V roce 1968 nebylo daleko kpříjezdu slona do Plzně. O něj se pokoušel tehdejší vedoucí Parku kultury a oddechu Zdeněk Rýdl, který zaštiťoval jednání zoo. Prostředníkem této snahy byli pracovníci Škodovky, kteří v té době budovali velkou elektrárnu v indickém Ránčí. Plzeňští pionýři se podepsali pod dopis, ve kterém prosili indické přátele o malé slůně a Škodováci dopis v Indii předali. Pomoc přislíbil i první tajemník ambasády Indie v Československu C. L. Sethi. Všechna snaha ale byla zbytečná, pionýři vyhlíželi indické slůně marně. Nutno přiznat, že zoo se v té době rozkládala na ploše pouhých pěti hektarů a nestál tam žádný objekt, vhodný k chovu slona.
Kuriozitou je osud ledního medvěda vplzeňské zoo. Sousoší u pokladny ukazuje medvědy dva. Byl zde však jen jeden, málokdo to ví. Dnes víme, že se jmenoval Herkules, přijel zděčínské zoo (předtím byl vliberecké zoo a dokonce i vcirkusu) a po třech letech odjel do Německa. Žil zde počátkem 70. let. Vtéto chvíli disponujeme pouze třemi jeho různými fotografiemi. Mimochodem tato zvířata byla „chtěna“ vedením zoo od 60. do 80. let.
Již zmíněná brožura průvodce po zoo zroku 1986 ukazuje všechny navržené objekty a zamýšlená zvířata na tři pětiletky dopředu, ale ukazuje bez vysvětlení také již druhy nechované. Sešel se zde medvěd baribal se třemi druhy nosorožců, pes hyenový, pavián dželada či gepard. Je to spíše průvodce po královédvorské zoo, kde byla pořízena většina snímků, než po plzeňské zahradě. Krealizaci některých nových pavilonů a výběhů však chyběl tehdy jen pověstný krůček. Podařilo se realizovat pouze inženýrské sítě, práci nutnou, ale neviditelnou a takzvaný horní africký výběh (1987) a navýšit stav afrických kopytníků o přímorožce šavlorohé a adaxe. Tento komplex měl však sahat až do současného výběhu vlků hřivnatých. Na místě dnešního výběhu nosorožců měl vyrůst žirafinec svýběhem (nakonec po 30 letech vyrostl asi o 100 metrů severovýchodněji), kolem skály pod tehdy opuštěným statkem Lüftnerkou výběh ledních medvědů, vokolí stodoly (dnešního Madagaskaru) výukové středisko, restaurace a bazén pro lachtany. Vmístě tehdejší obory (dnes zubři) byl vícekrát plánován pavilon tzv. tlustokožců (již v„zeleném“ letáku zroku 1979), vmístě stávajících doupat u velkého výběhu medvědů měl stát nový opičinec a výše položena měla být nová obora. Zdravou část těchto záměrů převzal a upravil i současný generel zroku 1996. Nedošlo ani knouzové variantě o zahájení chovu „tlustokožců“ - slon měl totiž zhruba vpolovině 80. let bydlet vdřevěné stáji - tzv. velbloudinci. Vybetonoval se bazén a hranice výběhu, upravila se dřevěná stáj, postavila pevná vrata s palisádou. Nejzkušenější ošetřovatel kopytníků odejel na školení, jak zacházet se slony. Existoval i konkrétní určený slon - časopis Květy avizoval indickou slonici Bínu z cirkusu. Naštěstí pro zoologickou zahradu ani tento projekt nebyl dotažen do konce, neboť vtakových podmínkách by nastaly s chovem slona velké potíže. Zatím v Plzni rodinu slonů zastupují jejich podivuhodní příbuzní velikosti králíka - damani, úspěšně se rozmnožující. V80. letech a počátkem 90. let přemýšleli zoologové o chovu pandy červené, irbisů, kapybar či gepardů, některé měla již smluvně zajištěné, tehdejší voliéry a klece by však pro ně nebyly důstojným domovem. Naděje na velký přerod zahrady stále neměly konkrétní obrys a zásadní impuls. Vše změnil až rok 1996.
Proto na závěr opět dodáváme již vícekrát publikovanou výzvu – chybějí nám suvenýry z Doudlevec, uvítáme jakékoliv starší dokumenty, fotografie a fakta kdoplnění těchto bílých míst historie Docela jiného světa plzeňské zoo.
