V Divadle J. K. Tyla nepracuje poprvé, v Klubu Komorního divadla vytvořil scénu pro inscenaci Ošklivec a na Nové scéně pro Kafkovu Ameriku. Práci Pavla Kodedy mohli Plzeňané poznat i v inscenaci divadla Alfa Betlém nebo v Goldoniho Lháři, který se hrál na Divadelním létě pod plzeňským nebem. Inscenace Madama Butterfly je jeho prvním setkáním s operou.
Jak se Vám pracuje na Nové scéně?
Pro scénografa je každý – i jakkoli nevybavený prostor výzvou – ale je pravda, že při vytváření scény k Madama Butterfly jsem se nechal zlákat snad všemi technickými vymoženostmi Nové scény.
Vaše scéna vychází ztradiční japonské estetiky, jaký máte vztah k japonské kultuře?
Kdysi jsem se věnoval judu a aikidu, jako malý jsem zkoušel pěstovat bonsaie, ale poznatky o japonské estetice a kaligrafii jsem si asi nejvíce prohloubil během spoluprací na výstavách z japonských sbírek Náprstkova muzea.
Scéna je velmi jednoduchá, ale přitom působivá, co bylo vaším cílem?
Primárně jsme chtěli vizuálně podpořit příběh a krásnou Pucciniho hudbu, snažili jsme se o čistotu, minimalismus. Záměrně jsem se vyhnuli doslovnosti v předepsaných prostředích, vše by mělo zůstat v abstraktní a symbolické rovině. Scéna evokuje tradiční japonskou zahradu smůstky, které se později spojí a tvoří molo, ze kterého Cio-Cio-San vyhlíží Pinkertona. Nakonec se molo otáčí o 180 stupňů a Cio-Cio-San po něm odchází kamsi do nekonečné hloubky jeviště rituálně ukončit svou cestu.
Kromě zmiňovaných můstků mě zaujal motiv stromu, co má symbolizovat?
Rozvolněná silueta sakury je protiváhou jinak poměrně přísně geometrickému prostoru.V jednotlivých dějstvích pak odráží úděl hrdinky – od rozkvetlé krásy k odkvetlému torzu. Podklady pro projekce jsou inspirované původními šablonami, které se používaly při tisku na hedvábí.
