Chotíkov – V kalendáři bylo zrovna datum 23. dubna 1946, když se rodičům, pocházejícím ze západních Čech, narodil v Ostravě Jiří Klečka. Byl jejich druhorozeným synem, protože má ještě o dva a půl roku staršího bratra. V Ostravě pak tato čtyřčlenná rodina žila až do jeho maturity, kterou pan Klečka skládal v roce 1964. Ve volném čase se věnoval lehké atletice a také závodně plaval, konkrétně byl prsař. Na zábavu a sport ale bylo čím dál méně času, protože se musel, a hlavně i chtěl, věnovat studiu. V roce 1970 už promoval na lékařské fakultě, a to rovnou s červeným diplomem.
LÉKAŘSKÉ STÁŽE
Musel samozřejmě získat řadu zkušeností, udělal si sérii atestací a nechyběly ani zahraniční stáže. Mimo jiné v Mnichově, Paříži či Bostonu, Minneapolisu i New Yorku. Usměvavý a vždy optimistický senior, kterému dnes v jeho domku vypomáhají pečovatelky z nedalekého domova, pomohl během svého života od zdravotních problémů dlouhé řadě pacientů. Navíc také předával své letité zkušenosti z praxe novým studentům, kteří jsou dnes možná právě vašimi lékaři. Coby docent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni měl na starosti nejen přednášky vedené v angličtině, ale také výuku praktické činnosti.
SMYSL PRO HUMOR
Se ženou se seznámili na studiích. „Manželka byla také lékařka, chodila o rok níž než já a studovala neurologii. Když už jsme byli svoji, chodili jsme rádi tančit a na výstavy umění. Jinak mám jednu veselou vzpomínku, když nás můj kamarád celník pozval na Rozvadov na nějakou akci vypomáhat. Když jsme tam přijeli, tak tam byl postavený velký stan a čepovalo se tam pivo. Manželka mého kamaráda tam připravovala nějaké občerstvení, párky a podobně. Moje žena zase napekla koláče, které tam pak prodávala, a čepovala i pivo. Žena byla neuroložka a najednou se tam objevil její pacient. Ona si ho všimla a styděla se a věřila, že ji nepozná. Jenže on ji pořád okukoval a pak přišel za mnou, přičemž nevěděl, že k sobě patříme. Přisedl ke mně a povídá: To není možné, není to paní lékařka? A já držel takzvaně basu a říkám: Ne, to lékařka není. To je výčepní. To byla hrozná sranda tenkrát. Pak k ní přišel ten pacient za nějaký čas na kontrolu a vůbec se prý nepochlubil, že ji tam viděl," směje se při vzpomínce pan Klečka. A humor měl rád i lékařský. ,,Pamatuji, jak jsme dělali naši první transplantaci ledviny. Pustili jsme do ní krev a najednou ten orgán začal produkovat moč. Tak jsme se začali radovat, hlavně náš operatér Profesor Podzimek. A šéf anesteziolog mu říká: Aleši, když jdu na záchod já, tak ani nekřičíš, nic, a tady teď děláš takový haló," přidává příběh z operačního sálu.
NADANÍ POTOMCI
Pan Klečka už je bohužel vdovec. Má ale dceru a syna, přičemž syn je lékař a dcera je zase velmi dobrá v infomračních technologiích. Stejně jako bratr pana Klečky, který je inženýrem přes počítačovou techniku. Od syna má už čtyři vnoučata a od dcery dvě. Dcera je aktuálně s rodinou v Kalifornii, kde zíkala skvělou pracovní nabídku, která se neodmítá. Volají si přes videohovor většinou i dvakrát denně.
