Eugenie se narodila se 8. května 1912. V té době nikdo nemohl tušit, že osmý květen se zapíše do jejího života hned několikrát. Toho dne oficiálně skončila druhá světová válka vEvropě a kolem tohoto data Eugenie potkala muže, do něhož se zamilovala. Po třináctiletém manželství, do kterého vstoupila na přání svých rodičů, prahla po lásce. Američtí vojáci – konkrétně jeden znich – přinesl mladé vdově nejen svobodu, ale spolu sní i hluboké city.
Dívka zrodiny restauratéra
Eugenie vyrůstala vdobře zajištěné rodině. Její otec, Arnošt Egert, byl restauratér. Několik let vedl jako vrchní číšník nádražní restauraci vHybernské ulici vPraze (dnes Masarykovo nádraží) a působil i jako šéf restaurace vKralupech nad Vltavou. Později se rodina – už smalou Evženkou – přestěhovala do České Třebové, kde si pan Egert pronajal nádražní restauraci. Tady dívka vyrůstala.
Nesmíme si ale představovat současné nádražní restaurace – nebo ještě hůř – nádražní restaurace zminulého režimu. Tehdejší občerstvení na nádraží mělo úroveň. „Arnošt Egert byl pověstný tím, že několikrát za den prošel restaurací a pohovořil shosty, kterých se zeptal, jak jim chutná a jak jsou snávštěvou podniku spokojeni. Egertova restaurace měla reprezentační prostory, neboť se zde konala slavnostní recepce pro pozvané hosty vden otevření nového nádraží a kde byli mimo jiné přítomni ministr železnicJiří Stříbrný a ministr pošt a telegrafů Emil Franke,“ píše ve svém článku Martin Šebela.
Na Eugenii pamětníci vzpomínají jako na překrásnou dívku a na osudovou ženu. „Vešla do místnosti, kde byla společnost, a všechny oči se upřely na ni. Svojí krásou přitahovala pozornost,“ řekla mi při jednom zrozhovorů Marie Hechtová, jejíž otec měl klempířskou firmu a spolupracoval i s majiteli hotelu Continental, kam se později Eugenie přivdala.
Dobrá partie
Jako kráska a dívka zdobré rodiny byla Eugenie považována za skvělou partii. A nahlíženo zperspektivy celého příběhu, stala se trumfem vkartách svých rodičů, zejména otce, který toužil po hotelu Continental v Plzni, jenž byl koncem dvacátých let minulého století na prodej.
Mezitím Eugenie studovala dívčí školu vKutné Hoře. Mezi hodinami francouzštiny, němčiny a literatury se studentky učily, jak být dobrými manželkami. Nic pro dívku, která toužila po světě, po cestách – a hlavně po Americe.
Eugenii se pochopitelně dvořili hoši zdobrých rodin zČeské Třebové. Například syn místního velkouzenáře Karel Friml a syn mlynáře a pozdější ředitel Občanské záložny a půjčovny Václav Kapoun. Frimlovi dodávali maso do nádražní restaurace, restauratér Egert zase využíval služeb záložny.
„Evža byla hezké děvče. Tatínek spolu sní adalšími přáteli byli na dovolené na Jadranu. Vznikly tam i nějaké fotky. Po čase se tatínek setkal ve Třebové smojí maminkou Albínou, začali spolu chodit a vzali se. Přátelství sEgertovými trvalo i poté a pokračovalo až do jejich vynuceného odchodu ze Třebové do Plzně vroce 1939,kdy se na nádraží objevil německý nájemce restaurace,“ vzpomíná Jiří Kapoun, syn zmíněného Václava Kapouna.
Od oltáře se slzami
Provdala se i Eugenie. Bylo jí devatenáct let, když kráčela od oltáře po boku hoteliéra Emanuela Ledeckého.
Ledečtí zakoupili vroce 1928 hotel Continental vPlzni a rozhodli se, že zněho vytvoří nejmodernější a nejluxusnější ubytování vPlzni. Zaplatili za něj 3 miliony korun. Eugenie, jejíž otec po hotelu sám toužil, přinesla věno.
Svatební fotografie zachytila pár, na němž je smutná uplakaná dívka a šťastný mladý muž. O sňatku rozhodli Eugeniiny rodiče a ona jako dobře vychovaná dívka poslechla. „Připadal mi zkostnatělý a dvakrát tak starý jako já. Musela jsem si vsobě všechny pocity přerovnat,“ vzpomínala později Eugenie vrozhovoru pro Travel Holiday.
Emanuelovi bylo vdobě sňatku sedmadvacet let. Také on pocházel zdobře situované rodiny. Jeho otec Václav Ledecký byl hoteliér a restauratér. Svého syna vyslal do světa, dnes bychom řekli na stáže. A tak se Emanuel učil vLondýně a vNew Yorku, kde byl nějakou dobu zaměstnán jako číšník vhotelu Waldorf-Astoria.
Zářivý hotel ve středu Plzně
Spojení rodiny Egertových a Ledeckých hotelu prospělo. Noví majitelé investovali do modernizace i vybavení. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak nádherný hotel byl. Panovala vněm harmonie vytvořená zdamaškových ubrusů, broušeného skla, mahagonového nábytku, stříbrných příborů, vybraného porcelánu. Na stolkách vždy bývaly čerstvé květiny. Číšníci byli diskrétní a úslužní. Než vkročili poprvé na plac, čekal je tvrdý dril – mladíčci, často ještě suhrovitými tvářemi, nejprve trénovali na zadním schodišti stácy naplněnými cihlami.
Ve své největší slávě ve třicátých letech minulého století měl hotel padesát pokojů a zaměstnával přes sto lidí. Na obědy do vyhlášené restaurace chodili úředníci ze Škodovky. Vhotelu přespávala smetánka – ať už to byli obchodníci, bankéři, podnikatelé nebo hvězdy – třeba Marlene Dietrichová.
Eugenii a Emanuelovi se krátce po sobě narodily dvě děti. Pojmenovali je po sobě – Emanuel a Evženie. Mladá rodina žila vhotelu, občas cestovali. Třeba do Mariánský Lázní nebo na Šumavu. Vhotelu bývaly koncerty, měl svoji vlastní kapelu. Tančilo se tady. Eugeniin otec miloval umění, a tak na zdech vysívaly obrazy od předních českých i světových umělců.
Zatoulaná temná puma
Pro některé ženy by to byl ráj – co si přát jiného než zajištění, manžela, děti a krásný hotel? Jenže Eugenie nebyla šťastná. Sice své pocity uzamkla vsrdci a vžívala se do své role, ve skrytu duše však toužila po skutečné lásce.
„Člověk nikdy neví, jak se všechno vyvrbí,“ svěřila Janu Novákovi, autorovi knihy Komouši, grázlové, cikáni, fízlové a básníci, vníž je i kapitola věnovaná hotelu Continental. „Někdy mi připadá, že se to vživotě všechno do sebe skládá jako kousky nějaké mozaiky.“
Takto Eugenie svůj život hodnotila zpětně, když už věděla o všech osudových zvratech. První znich přinesla válka. Psal se rok 1944, Němci postupně ztráceli na všech frontách, ale zbrojovky jely stále na plné obrátky – i ta plzeňská ve Škodových závodech.
Puma, která byla určena pro Škodovku, prolétla 20. prosince 1944 světlíkem hotelu Continental a mezi asi osmdesáti lidmi zahynul Eugeniin manžel Emanuel i její tatínek Arnošt. Maminka Marie byla vtu dobu vkómatu vnemocnici, kam ji Eugenie spolu sdcerou Evženkou odešla navštívit. Emánek byl ve škole.
Eugeniina matka zemřela vnemocnici o den později. Vždy prý říkala, že jednoho dne odejdou spolu. A tak mladá vdova zůstala sama se dvěma dětmi a hotelem, který potřeboval rekonstrukci. Pustila se do práce stím, že se „hotel musí co nejdříve otevřít“.
Touha po skutečné lásce
Vzduch na jaře 1945 houstl. Příslib svobody jiskřil ve vzduchu. Po temném intermezzu svítalo. Opona se zvedala a uváděla další děj. Veselý obraz skládající se zrozesmátých tváří plzeňských děvčat, půllitrů piva, hezkých hochů vuniformách shlavou indiána na rameni a rozkvetlých šeříků.
Americká armáda přinesla Plzni svobodu a mnohým děvčatům také lásku. „Jistěže se mi líbili, bylo mi sedmnáct. Ale bylo to jiné než dnes. Usmáli jsme se na sebe, stiskli si ruku, a to bylo všechno. Jednou mi voják, snímž jsem kamarádila, daroval pytel kávy – a to byla událost,“ vzpomíná na květnové dny pamětnice Anna Houšková.
Svůj románek si vkvětnových dnech prožila i hoteliérka Eugenie Ledecká. Vhotelu Continental ustavil své provizorní velitelství brigádní generál John Hinds. Pohledný muž sopálenou tváří za sebou nechal africká i evropská bojiště a vmladé vdově našel pravděpodobně něco, co celý život hledal. Zamiloval se – a jeho láska nezůstala bez odezvy.
Vpřízemí hotelu se to vté době hemžilo vojáky. „Američané tu podstavili prozatímní kamna a vařili na nich pro čtyři sta chlapů. Ti zrasovali bagančaty koberce vhale, vdova Ledecká zuřila, tak se pak menáž vydávala zoken do ešusů na dvůr,“ vykresloval dobovou atmosféru pamětník Václav Němec.
Můžeme si jen představovat situaci, jak pohledná Eugenie žádá generála, aby si vojáci pro jídlo chodili dvorem, nikoli přes halu. A můžeme si být jisti, že rád vyhověl. John Hinds byl romantik. Jak později vzpomínal Eugeniin druhorozený syn George, generál našel vkrásné vdově něco, co si chtěl ve svém srdci uchovat navěky.
Osm naplněných týdnů
Eugenie a John spolu strávili asi osm týdnů. Procházeli se, tančili, večeřeli. Jako by vše, čeho se jim nedostávalo, chtěli dohnat. „Byla jsem u toho, když vhotelu bydlel americký štáb včele sgenerálem Hindsem. Vídala jsem je, jak spolu sedávali na terase nebo spolu odjížděli do společnosti. Paní Ledecká vždy mívala černé šaty. Taky mi ho bylo líto, když se sním rozešla, ale chápala jsem, že dala předost napu Janečkovi, byl mladší a ktomu Čech, takže se nebylo čemu divit,“ říká paní Jaroslava Babková, která vhotelu vté době žila se svými rodiči poté, co přišli při bombardování o dům.
Mladá hoteliérka byla pragmatická. Život ji naučil. „Vídala jsem na každém rohu uplakaná děvčata, snimiž se vojáci loučili,“ vysvětlovala později. Generál byl ale zamilovaný a Eugenii si chtěl vzít. Když ho odveleli zpět do USA, rozvedl se a nechal pro svoji lásku vyrobit prsten. Hledal někoho, kdo ho doručí zpět do Československa. Oslovil Jana Masaryka ten zase Jiřího Janečka, mladého diplomata, který se tou dobou vracel do vlasti. Prsten převezl přes oceán, ale do Plzně se mu nechtělo, poslal proto svoji švagrovou. Ta zásilku doručila.
Tu ženu si vezmu
O pár dnů později projížděl Jiří Janeček se svým příbuzným Oldřichem Plzní a sháněli se po benzínu do vozu. Jiří si vzpomněl na hotel. Přibrzdil před budovou a Oldřichovi řekl: „Jsem za chvíli zpět.“ Vrátil se o hodinu později a prohlásil. „Tuhle ženu si vezmu.“
Za tři týdny se Eugenie provdala za Jiřího Janečka a společně sEvženkou a Emánkem odjeli do Ameriky. Proč se tak rozhodla, ví snad jen ona sama. Na generála ale nikdy nezapomněla. Prsten, který kní putoval přes oceán, si schovala. Dodnes ho ve svém domě vUtahu uchovává její syn George Janeček.
Autorka: Jana Poncarová
