Na svět přišla v Hlinsku v Čechách, kde strávila akorát svůj první týden. Poté bydleli tři a půl roku v Rajhradě, což je na jih od Brna. Následně strávili čtyři roky na Podkarpatské Rusi, odkud se vrátili zpátky do Rajhradu. Stěhovali se kvůli zaměstnání rodičů, kteří pracovali jako stráž na dráze, říkalo se tomu OSOŽ.
Světovou válku prožila velmi nešťastně. O oba rodiče přišla při náletu. Stalo se tak 8. dubna 1945 během posledního bombardování Brna. Za devět dní bylo vBrně po válce. Nejprve pobývala Jaroslava u příbuzných, poté šla jako třináctileté děvče k tetě, která byla vdova a vlastní děti neměla. V té době ukončila měšťanskou školu, následně přešla na gymnázium. Odmaturovala v roce 1951.
Od doby, kdy podle vlastních slov nabrala rozum, měla přání jít studovat medicínu. Potom, když zůstala sama, tak tento sen zrealizovala s maminčinou sestrou. Nejprve studovala obecnou medicínu pět let v Brně, do Plzně se dostala až na poslední rok. Promovala v Praze šest let po maturitě.
Když se snažila dopátrat, kam dostane umístěnku na poslední rok studia, bylo jí řečeno, že nejblíže do Ostravy a nejdále do Košic. Nakonec šla do Plzně, kde už v té době pracoval ve Škodovce jako inženýr její pozdější manžel. Když se jí na univerzitě vyptávali, proč chce zrovna do Plzně, když bydlí v Brně, tak jim vyprávěla, že je zasnoubená a bude se v Plzni vdávat.
V té době její muž ještě o ničem nevěděl. Kdyby to takto nezdůvodnila, tak by se do Plzně neměla šanci dostat. Přitom prý vůbec nevěděla, do čeho jde. Kromě pozdějšího muže zde nikdoho neznala a nikdy před tím v Plzni ani nebyla.
Brala to prý tak, že když on bude v Plzni a ona půjde do Košic, můžou to rovnou zabalit. Vzdálenost 600 km je dálka. Brali se později v Brně. Po promoci ji rovnou přijali do nemocnice, na oční kliniku, kde prakticky strávila celý svůj pracovní život. Nejprve však musela absolvovat tzv. kolečko, rok byla na stáži na chirurgii. Zhruba v roce 1958 začala dělat dětskou optičku pro celý kraj.
Později si ještě dodělala druhou atestaci a získala funkci primáře očního oddělení na klinice pro Plzeňský kraj. Následně začala další reorganizace, někoho vyhodili, jiného přijali, nabízeli jí funkci oční primářky v nemocnici. Chvíli zvažovala a následně funkci přijala. Za čas odešli další kolegové a stala se tak na oční klinice primářkou pro celý kraj. Klinika měla v té době dvě části. První byla určena pro studenty medicíny, druhá pro pacienty, kteří se tam léčili. Několikrát dostala pracovní nabídku ze zahraničí, kterou neměla možnost využít kvůli režimu. Po sametové revoluci šlo najednou spoustu věcí, ale to už prý pro Jaroslavu nebylo. Především lukrativní místa byla rychle obsazena a navíc byli vnuci malí.
Během své kariéry měla možnost vidět ohromný pokrok optiky. Už v 90. letech byl znatelný rozdíl v porovnání s dobou po válce. Prý kdyby její první šéf, pan profesor Knobloch, přišel v té době na sál, tak by jen žasl. To byl úplně jiný druh operace.
Po sametové revoluci odešla z kliniky a otevřela si vlastní praxi. Ordinovala dopoledne v Plzni, odpoledne v Rokycanech. Zároveň byla prvním očním lékařem, který působil v soukromé optice, pracovala v Riegerově ulici. Později se to rozmohlo ve velkém.
Spoustu lidí doktorům vyčítá, že ostatní ženou na operaci očí a sami při tom nosí brýle. Možná to byla ze strany doktorů zbabělost, uznává Jaroslava. Protože na druhém se operuje lépe.
Má jednu dceru, která se rozhodla pro studium medicíny, tři vnuky a jednu pravnučku.
