Před devětasedmdesáti lety, v lednu roku 1942, došlo v historii našeho města k jedné z největších tragédií, kdy ve třech transportech označených R, S a T, bylo v potupných podmínkách odvlečeno 2604 židovských obyvatel do ghetta v Terezíně. Z Plzně jich bylo 2064, dalších 540 z blízkého či vzdálenějšího okolí – z Rokycanska, Radnicka, Kralovicka, Manětínska, Zbirožska, Hořovicka a Blovicka. Plzeňské transporty byly mezi prvními. Cesta na nádraží (zdroj: Moderní dějiny)Účastníci transportů byli ještě před deportací umístění několik dní v budově Sokola Plzeň 1, která se nachází v dnešních Štruncových sadech poblíž fotbalového stadionu. V hlavním sále a vedlejších prostorách budovy se tísnily stovky lidí, mužů, žen i dětí, nocovali na zemi na slamnících. K transportním vlakům odcházeli po skupinách ve čtyřstupech pod dohledem strážních oddílů wehrmachtu, „ozdobeni“ cedulkou na krku se jménem, písmenem transportu a osobním číslem v transportu. Stejné údaje pak měli i na příručních zavazadlech, ve kterých si vezli svůj poslední majetek – oblečení, osobní věci a potraviny na několik dní. Zleva: I místostarosta Petr Baloun, starosta David Procházka, místostarosta Ondřej Ženíšek Z Terezína pak byli následně odesíláni do dalších ghett a vyhlazovacích táborů ve východním Polsku, Bělorusku, Lotyšsku a Estonsku. Mezi nimi je i ten, který se stal symbolem vyvražďování Židů a dalších zločinů 2. světové války a z jehož názvu nám všem mrazí v zádech – Osvětim. Konce války se dožilo jen 209 deportovaných plzeňských Židů, do Plzně se jich vrátilo pouhých 112. Místostarosta Stanislav ŠecPoložením květin k památníku lednových transportů plzeňských židů vyjadřuje vedení plzeňského centrálního obvodu snahu, aby utrpení našich židovských spoluobčanů nebylo zapomenuto nejen současnou generací, ale ani těmi dalšími.Čest jejich památce!
Tradiční pietní shromáždění připomínající oběti holokaustu plánované na 17. ledna do Staré synagogy se kvůli nepříznivé epidemické situaci neuskutečnilo. Je prozatím přeloženo na duben.
Z deníku Věry Kohnové
"15. ledna – Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Ted je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra. Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítraa pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Popozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!"
Věra Kohnová se narodila v Plzni v roce 1929. Svůj deník si vedla v období mezi srpnem 1941 a nástupem do Terezína v lednu 1942. Spolu s celou svou rodinou zemřela v ghettu Izbica, kam byli deportováni z Terezína v březnu 1942 transportem Aa.Zdroj: Naši nebo cizí? Židé v českém 20. století. Připomínky prvních transportů z protektorátu; Paměť národa
