Neuvěřitelná cesta ze svatby

Eva Outolná je rodačka z Manětína. Nejraději vzpomíná na svá učitelská léta.

uniwebwebynamiru2018

Manětín 

    Paní Eva se narodila 27. prosince 1937 jako takový opožděný vánoční dáreček. Její tatínek měl se strýčkem truhlářskou dílnu. Maminka chodila vypomáhat k sedlákům, kde místo peněz dostávala brambory a suroviny potřebné k vaření. Rodina se rozšířila ještě o další dva členy, v roce 1940 o holčičku Janu a o šest let později přibyl ještě bratr Václav. „Když dědeček v roce 1942 umřel, babička si nás vzala k sobě, protože se bála, že ji tam nasadí nějaké utečence. Pak jsme bydleli v pivovaře. Když mi bylo pět let, maminka mi koupila prvních pět housat a tady na řekách jsme je pásli, tenkrát jste ale nemohla nedávat pozor, to byli soukromníci, a když se vaše husy zaběhly k cizím, to bylo za pokutu! Holt kdo měl pole, to byl tenkrát někdo!“ přibližuje tehdejší poměry paní Eva.

RIVALITA MEZI VESNICEMI

    Když jí bylo patnáct vnímala jisté nepřátelství mezi místními obyvateli a obyvateli nedalekých Nečtin. „To bylo i u muziky znát. Tady vládlo odjakživa takový jakési nepřátelství s Nečtinskýma. A když jich bylo někde u muziky víc než nás, tak nám schválně zpívali svou posměšnou písničku o Manětínských. Tak se místní zase rychle shromáždili a zpívali hned zase naší písničku, která nás obhajovala. Kolikrát si dali do úst, to bylo normální,“ vzpomíná na rivalitu mezi vesnicemi. 

    Paní Eva chtěla se chtěla stát účetní. Nakonec šla studovat na učitelku. „Jenže tam byla podmínka, že se muselo hrát na housle, nebo tak. Já šla k jednomu samoukovi na dva měsíce a za tu dobu jsem se naučila jen noty a houslový klíč. A když začal pan učitel o hudební výchovo zkoušet, to byl konec. 

    Jenže já potřebovala prospěchové stipendium, takže jsem se všechny skladby naučila v notách a nakonec mi dal dvojku. Z milosti. Průměr mi ještě brzdil tělocvik, to jsem si třeba při saltu vyrazila dech. No nicméně nakonec jsem tedy v osmnácti letech stala učitelkou. Následně přišel papír, že mě umísťují do školy v Teplé. Jenže tam pořádně nejezdil autobus, byl tam příšerný spoj. Do té Teplé jsem přijížděla v půl jedné v noci. Celkově se mi tam učení líbilo, ale za rok mě přeložili do Beranova. 

    To nešlo odmítnout, tenkrát kdo neměl práci, byl příživník a skončil ve vězení. Pamatuji, jak k nám přijel bratranec a já zrovna měla slzavé údolí, a on mi říká: ,,Copa bulíš?" Tak mu to říkám, že bych chtěla do Novosedel. No a on řekl, že to zjistí. Oblékl se celý do zlata a jel na školský úřad do Karlových Varů. Když se vrátil, tak mi přinesl dekret do těch Novosedel,“ přidává historku o bratrancově vyjednávacím umění. Svůj podíl na tom mělo nejspíše i to, že byl šarže u vojáků. 

    Jenže po dvou letech se zase situace změnila a paní Evu čekal přesun do jiné školy. Tentokrát do Pšova. „Otevřela jsem školu, v jedné třídě nebyla ani okna a uvnitř rostly bodláky a kopřivy. Tak sem se přihlásila na další studia, abych mohla učit i starší děti. V Pšově jsem poznala také svého muže. Začalo to tak, že školnice povídala: ,,Paní učitelko, je tu nový agronom, ten by se vám šiknul." Já říkám, ,,ale dejte pokoj, já mám sotva padesát kilo a on má metrák, já mám sotva metr a půl a on má skoro metry dva. Nechci, nechci!" Občas jsem ho potkávala a naznačoval mi zájem, ale já mu řekla, že je holkař a že pije a že s ním nechci chodit, tak sem mu dala rok, aby se polepšil. Pak mi jednoho dne spadla ta velká těžká tabule, co dřív bývala, na nohu. Měla jsem polámané všechny kosti v nártu. Jenže, jeďte ze Pšova k doktoru, že jo. Auto tenkrát neměl téměř nikdo. Takže na motorce přijel ten agronom, co jsem ho furt odmítala a který byl pak i mým manželem, vzal mě do náručí a říká: ,,Konečně jsem vás dostal!" Kuchařka přinesla dva fáče, přivázala mě k němu, abych mu nespadla v zatáčkách,“ popisuje začátek vztahu s budoucím manželem.

NOVÁ PANÍ UČITELKA

    A když už začala s mužem chodit, převeleli ji do Bochova. „Můj muž šel zatím študovat zemědělskou školu do Prahy. No a pak už JZD vidělo ruku v rukávě, tak nám dali byt. Jenže byt byl po zednících, takže nás tam čekalo dost práce. A ten můj se pořád nějak neměl k ženění. Tak jednou jsem měla uklizeno a říkám: ,,Hele, uklizený byt už máš a já už tam nebudu jezdit!" A on se divil proč. Povídám mu: ,,Vem si tam, koho chceš, já s tebou na psí knížku žít nebudu. Pak odjel vlakem a najednou čtvrtek a telefon do práce a on mi volal, jestli nemám nic proti tomu, že bychom se 16. dubna 1964 vzali,“ popisuje paní Eva.

    Neméně zajímavá byla i cesta ze svatebního obřadu. „Manžel si chtěl zakouřit a tak jsme šli napřed do kuřáckého vagonu ve vlaku, jenže pak už bylo v nekuřácích plno a já mu říkám: ,,Vidíš, jaká jsem hodná žena, nenadávám, že jsme zůstali v zakouřeném vagonu!" No a najednou rána, vlak se roztrhl a ta nekuřácká část, kde jsme měli být, spadla dolů z násypu, řada lidí se zranila. Ve finále jsem pak ve svatebních střevících a šatech šla asi osm kilometrů pěšky. Takže když jsme přišli domů, usnuli jsme spánkem spravedlivých, žádná svatební noc nebyla, protože já už nemohla a navíc už jsme svatební noc měli několikrát předtím,“ přidává detaily z milostného života bývalá paní učitelka. 

    Dalších dvacet let bydlela v Kobylé a učila v Pšově, kam vlastně původně nechtěla, po boku muže, kterého vlastně původně také nechtěla. Nakonec si prý ale na nic nemohla stěžovat. Přestože jí lékaři oznámili, že vlastní děti mít normální cestou nemůže, hledala další možnost. Až si s manželem adoptovali z kojeneckého ústavu postupně dva chlapce. Mirečka, narozeného v roce 1966, a Honzíka, který má v rodném listě rok 1970. Od roku 1992 se starala o manžela, který už na tom nebyl zdravotně dobře a měl embolie. Když jí muž zemřel, nastěhovala se zpátky do Manětína do starého stavení, domečku po mamince, u cesty hned vedle pečovatelského domu. „Mám tady hodné pečovatelky. Musím je všechny pochválit, mám je jako vlastní dcery. Syn Míra za mnou jezdí každou chvíli. A Honzík? Ten se po rozvodu vrátil také sem do tohoto domu, takže bydlí tady přes chodbu. Je to nejen příjemné, ale hlavně praktické,“ končí svůj hodinový výklad bývalá paní učitelka, která je dnes už čtyřnásobnou babičkou a čtyřnásobnou prababičkou.

Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.

weby na míru UNIWEB

Komentáře

  • Před týdnem

    Znám paní Outolnou osobně je to má paní učitelka měli jsme jí moc rádi učila nás ve Žluticích

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
Led

Hlavní zprávy

 

čez zprávy 2018