Žihle
„Jsem ze čtyř sourozenců. Nejstarší byl bratr Miroslav, pak sestra Věra, pak já a nakonec nejmladší bratr Ladislav. Na obecnou školu jsem chodila do Strážiště v roce 1940. Ráda jsem skládala básničky a psala jsem písničky. Sepisuji i anekdoty, vše tu mám poctivě zadokumentované,“ říká s úsměvem paní Pirnerová a ukazuje na štos dokumentů psaných přímo krasopisem, položených na stole bytu Pečovatelského domu v Žihli.
Její rodina vlastnila hospodářství, a tak si jako malá až tolik nehrála, ale spíše pomáhala rodičům. „Já tedy říkám, že já jsem byla v mládí takový chcípáček, byla jsem dost nemocná, několikrát jsem skončila v nemocnici a to je zajímavé, vždy v osmém roce. V osmi letech jsme měla srdeční vadu a velká játra. Když mi bylo osmnáct, tak jsem dostala paratyfus, to tu tehdy řádilo. To jsem strávila dva a půl měsíce v nemocnici. Ve 48 letech jsem podstoupila operaci dělohy, v 58 letech jsem byla v nemocnici se zápalem mozkových blan,“ zmiňuje usměvavá seniorka symboliku v datech.
První láska a osudový muž
„První chlapec o mě asi usiloval, ale šel na vojnu, byl z Pastuchovic. Jak on, tak já jsme to celé brali kamarádsky. Až jednoho dne mi Pepík napsal, že by chtěl změnit "kamarád" na "můj milý", no ale já už sem chodila se Zdeňkem - svým budoucím manželem. Byl to můj soused, o deset a půl roku starší. Jednou jsme byli ve Štichovicích, kde hrála muzika, já tam šla se sestrou a Zdeněk tam hrál. Když jsme přišli k transformátoru, tak tam mi dal u dvířek první pusu na dobrou noc a tím to začalo. A začala láska. Vždy mě škádlil s jeho vzpomínkou, já totiž od malinka ráda spala a kam sem si lehla, tam sem usnula, tak sem spala, dokonce i po zahradách, nebo na louce. A Zdenda říkával: ,,Vždyť já bych tě byl přejel koňmi". Říkali jsme tam té cestě v Poduší. On tam jel se senem a s koňmi a na cestě byly vyjeté koleje. Mně se to asi zalíbilo, tak jsem si tam lehla a usnula jsem a když Zdeněk přijížděl, koně najednou zastavili. Pobízel je, ale nešli dál. Seskočil tedy dolů a všiml si mě, šel mě probudit,“ vzpomíná na jedno z prvních setkání se svým osudovým mužem paní Jiřinka.
Svatba a stěhování k sousedům
„V roce 1955 jsme měli na radnici v Žihli svatbu, to mi bylo jedenadvacet. Nadále jsme bydleli v Černé Hati, já už tedy byla u Pirnerů, v podstatě přes plot, takže žádné velké stěhování. Pracovala jsem v mateřské školce s dětmi. Nacvičovala jsem s nimi různé besídky. Právě to mě přimělo si básničky sepisovat. Povedlo se mi tam jednou vystoupení. Jedno z dětí, malá Maruška, mělo básničku "Hajej dítě, hajej". Takovou docela smutnou, pamatuji si to dodnes. Měla kočárek s panenkou a to bylo takové hezké, jak povídala a povídala, tak se rozplakala, já ji vzala do náruče a tišila ji,uklidnila jsem ji. Poté jsem šla pracovat do strojní traktorové stanice do Kralovic jako účetní. Také jsem prodávala ve Strážišti v prodejně. Potom jsem dělala ještě v kanceláři ve Velké Černé Hati, kde se sušily brambory a mléko. Z té doby si pamatuji jednu příhodu, kdy správce ukazoval nějaké návštěvě, jak vše funguje. Najednou za mnou přiběhl topič z kotelny a volá: ,,Jiřino, teče ti mléko po schodech." Běžela jsem to vypnout a začala rychle vytírat. Akorát jsem vše vytřela, takže byly schody mokré už jen od vody a ne od mléka a pan šéf mi dal ještě pochvalu, že jsem z dobré vůle vytřela v podniku. Já ani kolega jsme neprozradili pravý důvod - že nám vyteklo mléko po půlce baráku,“ směje se při pouhé vzpomínce paní Jiřinka.
Její muž dělal traktoristu a navíc to byl známý muzikant, ženské konkurence se ale nebála. „Někdy jsem s nimi jezdila k muzice – jmenovali se Pirneři. Hrával na trubku, dělal vedoucího hudby. Takže vždycky když dohráli, šel řešit potřebné záležitosti s pořadatelem a mezi tím už fanynky odešly. Jednou se povedlo, že jsem byla u muziky s ním a seděla jsem tam s kamarádkami a o půlnoci hrál manžel na trumpetu a jeho kolega na bastrumpetu, jeden byl na jevišti a druhý na balkoně a hráli proti sobě mou velmi oblíbenou skladbu Večerku. Když jsem byla jednou načuřená a jeli jsme autem domů ze zábavy, z ničeho nic zastavil a zahrál mi tu Večerku. Říkával: ,,Já jsem nikdy na Silvestra nebyl doma!" A to byla pravda. Paradoxně mi zemřel na Silvestra doma,“ dodává smutným hlasem vdova.
S manželem vlastní děti neměli. Adoptovali si ale chlapce z dětského domova. Karla si domů přivezli, když mu byly tři roky, a dali mu i jejich příjmení. „Dnes už bohužel ani Karel nežije, zemřel ve 42 letech na zápal plic. Mám po něm ale čtyři vnoučata a díky nim jsem už i čtyřnásobnou prababičkou,“ říká hrdě.V Pečovatelském domě v Žihli jmá za souseda také bratra Ladislava, se kterým se často vídá. Bydlí jen o patro níž (na snímku jsou oba sourozenci spolu).
Univerzita třetího věku
Paní Jiřinka se nepřestala ani v pokročilejším věku vzdělávat. Je totiž úspěšnou absolventkou Univerzity třetího věku. „Od října 2013 do května 2016 jsem dělala Univerzitu třetího věku. 21.dubna 2016 jsem ji ukončila a čekala mě promoce. Mě vlastně přemluvila paní Libuška Tieslová, to je tady naše koordinátorka z pečovatelského domu. Přihlásila svou maminku a říkala, že mami by šla, ale nechce jít sama. No a tak to vzniklo. Nakonec jsem ráda, musela jsem se sice dost učit, ale alespoň jsem si rozšířila mozek a procvičila paměť,“ uzavírá pozitivně vyprávění paní Jiřinka.
