Slovo musím nemám ve slovníku

71letá dáma, která se směje i očima. To je Marcela Trhlíková, seniorka milující akční filmy i háčkování

Sportmanie

Město Touškov 

Paní Marcelka je rodačkou z Plzně. Vyrůstala na plzeňském Petrohradě a prvního manžela potkala také v Plzni. Manželství s otcem jejích dvou dětí jí nevyšlo a rozvedla se. Zanedlouho ale našla další, životní lásku, a coby čtyřicátnice se vdávala podruhé. S dalším manželem, který bral její děti jako své vlastní, se přestěhovala do vesničky jménem Třebobus. „Je to vzdušnou čarou asi tři kilometry od Hracholuské přehrady, kde měl manžel lovecký revír. Tam jsme si postavili domek, kde jsme spolu šťastně žili celých 25 let. Když mi pak manžel zemřel, tak už jsem neměla dost sil starat se o dům. Děti jsem sem nechtěla pořád honit. Nebyl tam ani obchod a já byla bez auta, takže jsem byla odkázaná pořád na někoho. Tady v pečovatelském domě v Touškově jsem měla kamarádku, co si to chválila, tak jsem si dala žádost a teď už jsem tu třetím rokem. Jediné, co mi tu chybí je můj manžel, kterého jsem dochovala do poslední chvíle,“ vzpomíná vlastně od konce paní Marcelka, několikanásobná hrdá babička.

Chata v přírodě

Od mala milovala chatu, měli ji kousek od Nepomuku. „Jezdili jsme tam se sourozenci a rodiči. V té osadě byli vlastně všichni nádražáci, naši tátové se znali z práce a my děti jsme byly věkově nastejno. Hrály jsme rugby, ping-pong, chodily k táboráku a tak, protože já se sestrou jsme tam byly jediný holky, takže jsme si obě hrály prostě tak na klučičí způsob. Měla jsem tam i svou první lásku. Chodila jsem s ním od šestnácti, byl to sportovec, ale nakonec to nevyšlo. Dnes mě to ale vůbec nemrzí, na lásku jsem měla štěstí až pak, v podobě druhého muže, který byl můj poklad,“ pokračuje paní Marcelka,  která prý slovo MUSÍM už dávno nemá ve slovníku. Na chatu spolu se sestrou jezdí ráda dodnes. Znají dobře i tamější lesy a vědí, kde zaručeně najdou plný košík hub!

Práce v Supraphonu

Ze všech profesí, které paní Marcelka vystřídala vzpomíná nejraději na práci v Supraphonu. „To bylo krásné období. Setkávala jsem se se známými osobnostmi a celkově to byla skvělá práce. Chodil tam třeba pan Horníček a vyprávěl nám vždy zábavné příhody z hereckého prostředí. Byl úžasný, občas si s námi dal i skleničku červeného. Moc rád vzpomínal na Jiřinku Bohdalovou a Vladimíra Menšíka. To byly takové příhody, že to ani nemůžu říct do tisku,“ směje se a mimo záznam přidává k dobru pikantní a choulostivé příběhy, které jí kdysi svěřil sám zasloužilý umělec. 

Paní Marcelka si pamatuje také na to, jaké se před obchodem stály fronty na nové desky. „Jo, to když přišel nový Elton John, nebo Beatles. Zajímavé je, že jsem nikdy neměla gramofon. Přestože jsem dělala tam, kde jsem dělala,“ uvažuje.

Filmy? Jedině ty akční

Synovi koupila první gramofon, když mu bylo šestnáct let. Teď ji zase on zásobuje CD s hudbou i s filmy. „Já jsem hrozná, ale já úplně miluji akční filmy. Syn se mi směje a vždycky říká: ,,Mami, prosím tě, dej si okap k té televizi, ať ti ta krev neteče na podlahu!“ říká 71letá dáma, která nezapře svůj smysl pro humor. Jinak prý i ráda háčkuje a plete. Není jí cizí ani moderní technika. „Když dávají něco hezkého, tak si nahraji ten film na flashku a pak tu mám externí disk, kde je asi 200 filmů. Přiznávám – nesnáším ticho. U mě televize hraje od rána do večera. Ani bez ní neusnu. Jak vypnou proud, tak je se mnou konec. Teď zrovna když nešla elektrika, jsem byla do půl třetí v noci vzhůru,“ směje se. 

Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.

weby na míru UNIWEB

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
Festival regionálních potravin Plzeňského kraje 2019

Hlavní zprávy

 

čez zprávy 2018