Stala se chybička?

Sochař Benedikt Tolar nazval svoji téměř půltunovou kovovou plastiku Chybička - Obritrek. Objekt připomínající obří cvičební nástroj je autorovou reakcí
na četná sportoviště pod širým nebem, kde různé kovové nástroje, do
jisté míry připomínající sochy, čekají, a často marně, na své využití. Tolarův
poněkud rozměrnější Obritrek je tvarově modifikovanou obdobou
takových nástrojů. Je součástí jeho hledání odpovědi na otázku, co vše
patří a nepatří do veřejného prostoru.


Socha má však i další vysvětlení, nad nimiž se během slavnostního odhalení ve své úvodní řeči zamyslel i Jindřich Lukavský: " Každé opravdové dílo klade svým divákům otázku, k níž je potřeba hledat
klíč. Dílo, které se neptá, zůstává němé. Divák, který nehledá, zůstává
slepý. Klíče k soše Benedikta Tolara lze hledat v různých přihrádkách. Pro
někoho je možná klíčem smích, aniž přesně tuší, proč se směje. Možná
proto, že obří ztvárnění šlapadla se může zdát jako nonsens – nejde ani o
poctu vznešenosti nebo kráse, ani o poctu hrdinství, ani o poctu
tragédii. Předmět adorace nemůže být všednější a banálnější. Zasměje se
možná proto, že stokrát zvětšená malost stále zůstává zoufale nicotnou,
obzvláště na sídlišti, kde v jednom bloku bydlí menší obec a měřítka
všeho jsou nadlidská. Někdo se možná z týchž důvodů pohorší a
popudí jej, jak je možné, že se vůbec dostává zhmotnění takové
nicotnosti, a kdyby jen zhmotnění, ale také publicity. Bude se
pohoršovat nad tím, proč na místo, které je samo nelibozvučné, nebylo
umístěno něco harmoničtějšího a podbízivějšího. Většině lidí to asi bude jedno, protože na hledání klíčů nemají vůbec čas. Dovolím
si vám nabídnout vlastní interpretaci symbolu, který vznikl rukama
Benedikta Tolara. Symbol má ostatně vždy obrovskou výhodu, že cosi
ztajuje a dosti často především svému vlastnímu tvůrci, takže jej může
beztrestně vykládat mnoho dalších individuí. Chybička – Obritrek
je zhmotněním potu, který proléváme na stroji poté, co jsme sami autem
urazili v zácpě 1000 metrů za půl hodiny cestou do fitka, kde zaplatíme
500 korun za to, abychom se mohli na stroji hodinu pohybovat před tím,
než nasedneme do auta a dojedeme 2000 metrů zácpou domů, kde si
spokojeně lehneme k televizi, šťastní, že jsme učinili ten den všechno
možné pro zajištění tělesné homeostáze a trvale udržitelného
bodybuildingu. Obritrek je zhmotněním oslavy marných pohybů v kolotočích
pro hlodavce, pohybu na místě, k nebi vítězně trčícího přání nákupů v
akci a splněných českých snů. Je předmětem vytaženým z teplých útrob
domova na sychravé klima veřejného prostoru. Mohl by se stát ale
také něčím jiným. Podobně jako Clothespin od Claese Oldenburga. Místem
našeho setkání s námi samotnými. Něčím, co spíše spojuje. Vždyť i pro
jeho rozkmitání je třeba minimálně dvou lidí. Jedná se o, dámy prominou,
stroj dvojmužný."