V krytu jako v karanténě: Příběhy pamětníků inspirují v době koronaviru

Koncem druhé světové války se spojenecké nálety na Plzeň stupňovaly. Bomby byly namířeny na Škodovku, která vyráběla pro říši. Naposledy se nad plzeňským nebem letadla rozhučela 25. dubna 1945. Plzeňany před náletem varovalo vysílání BBC. Věděli, že zase budou muset do krytu. Jak to v podzemí vypadalo? A jak tíseň, hlad i nejistotu naše (pra)babičky a (pra)dědečkové přežili? Jejich příběhy a statečnost inspirují dodnes.

Cílená propagace v Plzni

Letos vkvětnu to bude 75 let, co se vplzeňských ulicích radostně rozvoněly šeříky a mezi burácením džípů zněl swing. Válečné utrpení bylo u konce. Předcházela mu ale dlouhá doba strachu. Německá říše si nejdříve ukousla pohraničí, 15. března 1939 pak Němci vpochodovali do zbytku země. Nad protektorátem se vznášel strach. Někteří Češi kolaborovali, jiní se stáhli do podzemí a srizikem, že přijdou o život, pracovali proti říši, jiní se jen snažili přežít. Přituhlo při Heydrichiádě, kdy byly popraveny stovky lidí a tisíce zatčeny. Naději ovšem přinášely zprávy zbojišť, zvýchodní i západní fronty.

První opatrné bomby pro Plzeň

Plzni se vprvních letech války její krvavé doteky spíše vyhýbaly, ačkoli už vroce 1940 a 1941 podniklo britské letectvo několik pokusů svrhnout bomby na Škodovku. Jenže letadla tehdy nebyla tak výkonná, nedolétla zostrovů až nad západočeské město. Němci dobře věděli, že Škodovka bude vyhledávaným cílem spojeneckých útoků, a tak dokonce vpolích mezi Křimicemi a Vochovem postavili atrapu, která měla piloty zmást. Zasáhl odboj, který o atrapě Spojence informoval.

Postupně se letadla ve svém doletu zlepšovala. V noci z 25. na 26. dubna 1942 se nad Plzní poprvé objevilo šest britských letadel RAF. Piloty měly navigovat orientační ohně zapálené odbojovými skupinami, přesto si letadla „ulevila“ mimo, nad poli, a Škodovka vyráběla dál a vyzbrojovala německou armádu. V následujících dvanácti měsících uskutečnily britské jednotky ještě dva neúspěšné nálety. Omylem byla zasažena psychiatrická léčebna v Dobřanech, která se svými budovami podobala továrně. První úspěch zaznamenali britští piloti v noci 14. května 1943, kdy částečně zasáhli škodovácký závod.

Pamětnice litovala mrtvého psa

Letecký poplach byl 14. května 1943 vyhlášen dvě minuty před jednou v noci, skončil ve 2,25 hodin. Na město dopadlo 280 bomb. Kromě Škodovky byly zasaženy například Skvrňany nebo Valcha. Na první intenzivní bombardování vzpomínal pamětník Vladislav Krátký takto: „My jsme mířili do krytu vpětiposchoďovém domě ve Vrchlického ulici. Lidé uvnitř prožívali tyto chvíle různě. Někteří se hlasitě modlili za svou záchranu, jiní proklínali válku aposádky letadel, které přinášely utrpení asmrt. Slyšeli jsme hvízdání leteckých pum adunění blízkých výbuchů. Smrtící déšť se zbombardérů snesl na Plzeň ve směru od boleveckých rybníků. Během necelých dvou hodin bomby dopadly na domy vRadčicích aBolevci, na Karlov, Skvrňany, na vnitřní město, letiště na Borech ado okolí Karlovarské třídy, zejména na kolonii Berlín. Měli jsme štěstí, že jsme nálet ve zdraví přežili.“

Mít přístup do krytu bylo naprosto klíčové. Lidé si je budovali ve sklepech svých domů. Stěny zpravidla vyztužili trámy. Kryty bývaly zařízené různě – někam se vešlo lůžko, třeba pro odpočinek starších nebo dětí, jinde byly prosté židle nebo ani ty ne. Důležitá byla voda, jež měla pomoci přežít, pokud by se dům zhroutil a lidé zůstali vkrytu delší dobu bez pomoci. Pokud měl kryt například vanu či umyvadlo skohoutem, první, kdo do krytu vešel, napustil zásobu vody. Jinde musela stačit vědra, jinde nebyla ani ta. Lidé si do krytu nosívali kufříky se základními hygienickými věcmi, náhradním oblečením, brávali si ssebou také přikrývky a kabáty.

Čas vkrytu jeho osazenstvo prožívalo různě. Strach byl ovšem všudypřítomný. „Poprvé“ bylo – tak jako u všeho neznámého – nejhorší. Například pamětnice Iva Milotvá, které tehdy bylo patnáct, přečkávala bombardování se svou rodinou vsuterénu kina Elektra. „První nálet, to byla hrůza, to jsem si prvně přičichla k tomu, co je to válka zblízka. V sutinách tam ležel mrtvej pes, mrtví lidé už byli dávno odklizený, ale i tak mě to tenkrát hodně vzalo,“ uvedla vrozhovoru pro Paměť národa.

Stávalo se, že siréna zazněla i třikrát za noc a lidé museli znovu a znovu utíkat do sklepa. „Jednou vybuchla bomba přímo na dvoře protějšího domu. Ozvala se strašlivá rána, následná tlaková vlna vytloukla všechna okna v okolí a skleněné vchodové dveře do Poláčkovy restaurace se pod jejím náporem rozletěly a rozbily. Strašně jsem se tenkrát bála, že nás to trefilo, ale měli jsme štěstí,“ dodala Ida Milotová. Protože uměla dobře německy, musela během náletů nosit na rukávu modrou pásku s velkým bílým M. To znamenalo, že je Melder neboli hlásič. Jejím úkolem bylo se – v případě zásahu – co nejrychleji vyhrabat ze sutin a informovat o náletu nejbližší německé jednotky. Naštěstí se během války do této situace nikdy nedostala.

Věděli jsme, že nálety musí být

Život vProtektorátu se i přes všudypřítomný strach, jemuž byli lidé vystaveni (gestapo, stále podrážděnější němečtí vojáci, zatýkání, vyslýchání, dlouhé seznamy popravených, váznoucí zásobování, příděly na potravinové lístky…) nezastavil. Než přišel naprostý zákaz pořádání tanečních zábav a koncertů, chodilo se dokonce tančit.

Během války navštěvovala taneční vMěšťanské besedě i Marie Hechtová. „Skoro pokaždé jsme museli odběhnout do krytu, a potom jsme zase pokračovali vtanci. Na ulicích byla tma, okna zabedněná, zatažená. Na piloty, kteří Plzeň bombardovali, jsme se nezlobili. Věděli jsme, že to tak musí být. Všichni jsme poslouchali cizinu – jak se tenkrát zahraničnímu vysílání říkalo – abychom měli zprávy o tom, co se opravdu děje. Díky tomu jsme byli o náletech informovaní dopředu. Škodovka tehdy do poslední chvíle vyráběla zbraně pro Němce a oni se ji snažili trefit, zneškodnit. Jednou dělníci ztovárny utíkali a spojenecká letadla je při náletu kropila, děsně jich přišlo o život,“ vzpomíná.

Když vzáří 1943 dobyli Spojenci Itálii, získali pro své letouny dobrou startovací pozici, a tak nálety nabraly na síle. Poté přišlo vylodění Spojeneckých armád vNormandii, a to 6. června 1944. Spojenci postupovali na západní frontě. Vprosinci 1944 vojáci zažívali krušné chvíle vArdenách. Vtéto době zesilovaly i nálety na Plzeň. Bojovalo se doslova na všech frontách. Intenzivní byl nálet na Plzeň 16. prosince 1944, další krušné chvíle zažili Plzeňané o čtyři dny později.

Nálet z 20. prosince 1944

Pro mnoho lidí to byl osudový nálet, který mimo jiné zasáhl do života mladé hoteliérky Eugenie Ledecké. Tentokrát se bombardování odehrálo za bílého dne, nikoli vnoci. „Podle hlášení městských i škodováckých hasičů zachytila poplachová ústředna v10.29 hodin přítomnost několika letadel, v10.40 přítomnost slabého stíhacího svazu, to už bylo spojeno sinterním signálem pro hasiče a záchranné složky, aby byli vpohotovosti. V11.16 byl houkán signál – veřejná letecká výstraha, což byl předběžný poplach, při němž se nemuselo běžet hned do krytu, ale veřejnost už věděla, že jsou letadla blízko a poplach může přijít,“ vysvětluje historik Miroslav Eisenhammer.

V11.25 byli zaměstnanci Škodovky vyzváni, aby přerušili práce a odešli ze závodu, v11.37 byl houkán letecký poplach. Letadla se objevila nad Plzní ve 12.27, první dopady bomb byly hlášeny ve 12.30, a to jak ve škodovácké soustružně střel, tak i jinde ve městě. Konec poplachu byl odhoukán ve 13.40 hodin.

„První a druhá četa městského hasičského sboru, který byl zařazen do systému plzeňské Luftschutzpolizei jako první požární pohotovost, byly nasazeny už ve 12.52 na hašení požáru domu U Zvonu a khašení požáru a vyprošťování zasypaných osob vPallově ulici. Záchranné akce tedy začínaly ještě během poplachu, ne až po jeho ukončení. Podobně byl škodovácký závodní hasičský sbor nasazen na likvidaci prvních škod ve Škodovce už ve 12.40 hod, tedy deset minut po dopadu prvních bomb,“ připomíná Miroslav Eisenhammer.

Bomby při prosincovém náletu dopadly nejen na Škodovku, ale také na centrum města. Zasaženy byly například Městské lázně, budova Hamburku nebo hotel Continental, jehož kryt platil za jeden znejbezpečnějších vPlzni. Zahynulo vněm tehdy kolem osmdesáti lidí, mimo jiné i majitel hotelu Emanuel Ledecký.

Poslední nálet a zásah Škodovky

Psal se nový letopočet, rok 1945, a naděje, že bude brzy konec války, sílily. Jenže přišlo ještě několik náletů. Válečné inferno se nad Plzní rozpoutalo 17. dubna 1945. Cílem útoku bylo hlavní nádraží a přilehlý železniční uzel, které byly během okamžiku v troskách a do konce války se už Němcům nádraží nepodařilo uvést do provozu.

Ač se válka chýlila ke konci, Němci se drželi zuby nehty, bojovali do posledních sil. Škodovka byla poslední větší fungující zbrojovkou, která stále dodávala německé armádě potřebný materiál. Na svůj D den si počkala téměř do samotného závěru války. Poškodil ji až poslední nálet 25. dubna 1945, kdy na ni zaútočilo dvě stě bombardérů B-17. Obyvatelé Plzně byli před útokem otevřeně varováni ve vysílání BBC. To způsobilo i značné škody a ztráty na životech na straně Spojenců – 58 letounů bylo těžce poškozeno a sedm sestřeleno. Zahynulo 22 letců.

Nádech svobody, šeříků a swingu

Za jedenáct dní si Plzeňané konečně definitivně vydechli – a nadechli se osvobození. Samerickými džípy vjela do ulici západočeské metropole svoboda. I když, první tank, který přijel na náměstí Republiky, byl podle pamětníků škodovácký, určený pro německou armádu, ale vté době už zkonfiskovaný.

Dny to byly zářivé, plné radosti. „Na dobu osvobození Plzně vkvětnu 1945 si pamatuji přesně, do detailů, jako by to bylo včera. Události mi běží před očima jako živý film. Bylo mi sedmnáct let. A byla to krásná doba. Chodívali jsme tančit, hrála americká hudba, jazz, swing. Kvetly šeříky. Všude byly usměvavé tváře. Prostě nádhera!“ vzpomíná Anna Houšková, která byla vneděli 6. května 1945 na náměstí a vítala americké vojáky. Ti si ještě naposledy vystřelili, když zpacifikovali zfanatizované Němce střílející do davu zvěže katedrály.

Inspirace pro současnou generaci

Za každou velkou historií jsou obyčejné lidské příběhy, které někdy vypráví o statečnosti, jindy o pokrytectví, obyčejném lidském strachu či naději a víře, že vše se zase vdobré obrátí. Jak jinak také krizové chvíle přežít?

Lidé, kteří se tísnili vkrytech, nebo čelili persekuci nacistů, netušili, kdy bude konec jejich utrpení. Ti, kteří zůstali stateční, nás mohou inspirovat dodnes. Stejně jako oni tehdy, i my dnes zažíváme vsouvislosti spandemií koronaviru něco nového, neznámého. Nedávno se na sociálních sítích objevil jeden bonmot – tvůj (pra)děda zažil válku, po tobě se jen chce, abys zůstal pár dnů doma (a nosil roušku).

Zvládneme to.

A dobu karantény můžeme využít třeba k poslechu dobových příběhů. Stále nám mají co říct.

Autorka: Jana Poncarová

Fotogalerie
Autor: Hotel Continental s.r.o. Článek může obsahovat komerční sdělení.

The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář

Další články z rubriky

Renault Clio

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka