To je otázka, která v roce 2019 vedla dokonce až k demonstraci před budovou Správy Národního parku Šumava ve Vimperku. Její účastníci tehdy požadovali zintenzivnění kácení a zastavení kůrovce v převážně smrkových lesích obklopujících zbytky původních pralesů. Správa NP Šumava naopak bezzásahovost v rezervaci rozšířila a právě dokončený projekt pracovně nazvaný Herwart II přinesl opravdu nové a pro pochopení historie a dynamiky lesa důležité poznatky, které v mnohém potvrdily správnost postupu Správy NP Šumava.
„Detailně jsme analyzovali letokruhy více než 2000 stromů z celého masivu Boubína. Jednalo se o přirozeně odumřelé stromy za poslední dekádu nebo o pařezy po pokácených stromech, které lesníci vytěžili v několika posledních letech. Stáří některých stromů se blížilo k neuvěřitelným šesti stovkám let, což nám poskytlo výjimečně hluboký vhled do historie šumavských lesů a krajiny,“ vysvětluje základy výzkumného projektu odborník na pralesy Pavel Šamonil z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ).
Vědci zjistili, že i v porostech, které jsou považovány za stejnověké monokultury smrku staré 100, až 140 let se ojediněle nacházejí stromy staré 250 i 400 let, které patrně vyrůstaly v původních šumavských pralesích.
„To se asi dalo očekávat. Větší překvapení bylo, že se na masivu Boubína dokonce i mimo oplocené jádro pralesa zachovaly pralesovité relikty, kde staré stromy nejsou statistickou výjimkou, ale přímo základem porostu,“ doplňuje Pavel Šamonil.
Mnohé lesníky, ale i běžné návštěvníky Boubínského pralesa, mohly v roce 2017 vyděsit stovky vyvrácených a zlomených dospělých stromů v důsledku orkánu Herwart. Přitom i tato událost není pro tamní lesní komplex nic neznámého. Podle analýzy letokruhů odumřelých stromů odborníci zjistili, že dnešní oplocené pralesovité jádro Boubína bylo navzdory dosavadním představám silně narušeno extrémní disturbancí, tedy větrem a následnou kůrovcovou gradací v 70. a 80. letech 19. století, která byla za posledních 400 let jednoznačně nejsilnější.
„U každého stromu analyzujeme s přesností na 0,01mm šířku každého letokruhu a hledáme příčiny výjimečně širokých nebo naopak tenkých letokruhů. Široké letokruhy mohou souviset s lepšími klimatickými podmínkami pro růst, ale také s uvolněním stromu v důsledku smrti jeho souseda. Takové situace nás zajímají nejvíce a s využitím matematického modelování můžeme zpětně přečíst režim narušení celého lesa,“ vysvětluje Pavel Šamonil.
Na základě výsledků projektu Herwart II i předešlých projektů odborníci doporučují, aby porosty na masivu Boubína vedené v hospodářských plánech v kategorii 16 a 17 (předpokládaný věk nad 160 let), byly ihned převedeny do bezzásahového režimu. Výrazný prostor pro samovolný vývoj nacházejí i v mladších porostech, zejména v blízkosti oploceného jádra.
„Podle odborníků by bezzásahové jádro boubínské rezervace mohlo být rozšířeno. Lesnický management může být aplikován spíše v okrajových částech rezervace, a to v mladších porostech. Počítáme s tím, že výsledky spolu s výstupy z dalších souvisejících projektů se nepochybně promítnou do nového plánu péče o Národní přírodní rezervaci Boubínský prales, který bude zpracován pro období 2025 – 2034,“ představuje nejbližší plány náměstkyně ředitele Správy NP Šumava Silvie Havlátková.
Nový výzkum přinesl navíc několik dalších postřehů, které shrnuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený:
„Josef John, který stál za vyhlášením pralesní rezervace v roce 1858, ještě dalších deset let po té věřil, že se pralesní porosty obnovují odumíráním menších skupin stromů, a že v pralese nehrozí velkoplošné odumírání. Současné výsledky výzkumu ukazují, že to bylo pochopitelné: sám John se stal svědkem do té doby bezprecedentního rozpadu lesa odstartovaného vichřicemi v letech 1868 a 1870 a nejsilnějšího rozpadu lesa od roku 1651 – tedy od doby, kdy jsme vůbec schopni takové události odhalit v letokruzích stromů. Trochu to připomíná současnou dobu, ve které se projevuje zřetelná klimatická změna. I v Johnově době šlo pravděpodobně o klimatickou změnu - oteplení v důsledku končící tzv. malé doby ledové.“
Podle Pavla Hubeného zjištění, že i ve zdánlivě hospodářských a uměle založených „smrkových kulturách“ rostou stromy, které pamatují prales před rokem 1868, jen potvrzuje starší zkušenosti z jiných projektů a z jiných částí Šumavy: „Při podobné analýze lesů ve vybraných bezzásahových zónách národního parku Šumava jsme zjistili, že zhruba každý pátý strom je starší 200 let a nejstarší stromy sahají až za úroveň 400 let. Svým původem tedy tyto stromy patří do období, kdy na těchto místech rostly ještě pralesy, anebo kdy byly původní pralesy poprvé káceny.
Šumavské lesy mají tedy mnohem větší potenciál stát se divokými, než se jevilo v době vzniku národního parku před 30 lety. A opět se potvrzuje, že o šumavských lesích nevíme zdaleka všechno. Jsem přesvědčený, že spousta překvapivých zajímavostí o šumavské přírodě na nás ještě čeká a já se těším na jejich odhalování,“ zakončuje Pavel Hubený.
