Katalog malíře Jiřího Kovaříka, jehož vernisáž se zde otevírala k nedožitým devadesátinám, zmizel během několika desítek minut. Tvorba předčasně zemřelého umělce totiž překračuje nejen hranice regionu, ale má doslova světovou úroveň! Rozsáhlá výstava představuje malíře zcela novým pohledem.
Neústupný talentovaný solitér to měl těžké za všech režimů. Ten komunistický se ho pokoušel zničit: Zavíral jeho výstavy. Znemožnil mu postupně tvorbu, zakázal prodeje, deptal ho. Nikdy však neuspěl. Jak Jiří Kovařík prohlašoval přátelům: Nikdy nebudu na kolenou. Polistopadový pak neměl práci a snahu aktivně přispět k občanské společnosti vnímal jako obtěžující kverulantství.
Přátelé se za totality občas divili, proč Kovařík neustále přemalovává své nádherné obrazy, ale nikdy je nenapadlo, že v těchto těžkých obdobích prostě jen neměl na nová plátna. Oporu mu tvořila zejména jeho obětavá manželka Vladimíra, díky jejímu příjmu komunistický režim nemohl malíři „přišít“ příživnictví. Jiří Kovařík se mohl dál věnovat své čarovně půvabné tvorbě ve stylu magického realismu. V Plzni lze ve veřejném prostoru z jeho děl obdivovat třeba tematickou nástropní malbu (1982) v někdejší vinárně Zlatý pohár v Rooseveltově 12 (od roku 1996 Pizzeria Paganini), torzo rozměrné mozaiky Džungle (1967) v bývalé restauraci Bohemia, zrestaurované nástěnné malby Jadran a Bakchanálie (1959, 1960) v bývalé vinárně Jadran (dnes Na břehu Rhôny Plzeň), mozaika Geometr (1966) ve vstupní hale katastrálního úřadu, skvostnou obnovenou dvojici nástěnných maleb Život s knihou (1959 – 1960) , repliky dvou maleb na plech: Cyrila a Metoděje (originály z 80.let 20.stol zdobí halu v prvním patře plzeňského biskupství) v kapličce vedle Špejcharu při kraji ulice Pod Všemi svatými nebo méně známou malbu na zdi, „malou Džungli“ (1968) v lesovně uvnitř arboreta Sofronka či fotokopie několika obrazů ze Španělského cyklu (1969 – 1987) v restaurantu El Cid. Zničeny byly ovšem například unikátní Dionýsie ve studentském klubu Studna, vytvořené roku 1968 a zničené během následujících let, protože Kovaříkovo jméno za normalizace vadilo.
Podařilo se mu dočasně získat zakázky v jiných regionech: vytvořil skleněnou vitraj ve vstupní hale berounského nádraží (1969) nebo nádraží v Mariánských Lázních (zničeno po roce 1989) a realizace v Písku nebo vůbec v jižních Čechách. Než jej vždy nohsledové režimu vyslídili.
Do dějin divadelnictví se Jiří Kovařík zapsal spoluprací s Ladislavem Smočkem vytvořením kostýmů a výpravy k divadelní hře Piknik (v samých počátcích Činoherního klubu), která byla rovněž zfilmována. Kovařík připravil i výpravu k tomuzo na svou dobu v socialistickém Československu kurioznímu filmu, jehož děj se odehrává za druhé světové války v Tichomoří a hrdiny jsou američtí vojáci.
K nejvýznamnějším a nejviditelnějším z Kovaříkových děl patří unikátní památník Díky, Ameriko! připomínající osvobození západních Čech americkou armádou (téma potlačované a pronásledované po celou dobu trvání socialistického státu), který je také významným turistickým cílem pro návštěvníky z USA. Konají se zde také významné akty s mezinárodní účastí během plzeňských Slavností svobody. Na realizaci se podílel kolektiv autorů, kteří potvrzují, že při realizaci nezměnili na Kovaříkových návrzích ani čárku.
Akademický malíř Jiří Kovařík prožil většinu svého života v Plzni, kde se narodil 13. října 1932. Zemřel předčasně za nevyjasněných okolností 27. října 1994, při vystupování z tramvaje spadl pod projíždějící automobil. Strčil někdo do nepohodlné osobnosti, neustále upozorňující na nejrůznější nešvary, nebo šlo o nešťastnou náhodu? To už se nejspíš nedozvíme. Pohřben byl v rodinném hrobě na malém hřbitově v Plzni – Bolevci. Hrob zdobí plastika hlavy Krista s trnovou korunou na skráních, kterou vytvořila Kovaříkova sestra Jindra. Právě téma Krista silně zajímalo malíře zejména v závěru života, kdy vytvořil na toto téma několik obrazů.
Při příležitosti nedožitých devadesátin umělce je v plzeňském Novém divadle symbolicky vystaveno 90 obrazů Jiřího Kovaříka, pokrývajících celé jeho tvůrčí období. Výstava, kterou připravil kurátor Michael Zachař ve spolupráci s rodinnými příslušníky a plzeňským divadlem J. K. Tyla, bude otevřena do konce letošního roku.
David Růžička
