-
Klára Faistová
- Před 22 roky
- Aktuálně
Finále: Kulatý stůl o středoevropském filmu
Kulatý stůl na téma Středoevropský film se dnes uskutečnil v Technickém salonku Plzeňského prazdroje.
Kulatý stůl na téma Středoevropský film se dnes uskutečnil v Technickém salonku Plzeňského prazdroje. Zástupce filmových tvůrců a odborníků ze zemí střední Evropy v úvodu pozdravil programový ředitel Finále Plzeň 2004 Jan Kastner. Vyjádřil přesvědčení, že tato zcela nová sekce by měla mít v budoucnu pokračování. „Existuje problém středověku, jehož časové vymezení se s postupujícími dějinami posouvá. Chceme zjistit, zda se stejně posouvá i střed Středoevropské sekce ve sjednocené Evropě,“ řekl v úvodu Jan Kastner.
Moderátorka besedy Daniela Kučmášová (Mediadesk) pak dávala postupně prostor zástupcům jednotlivých zemí, kteří stručně prezentovali situaci filmového průmyslu ve své vlasti.
Dejan Vrazalić ze Srbska řekl, že pro produkci filmů jsou v jeho zemi těžké časy. Přesto se ročně v Srbsku vyprodukuje 10-15 filmů ve formátu 35 mm. „Stejně jako jinde ve střední Evropě i my máme problémy s penězi,“ uvedl Dejan Vrazalić.
Ředitelka filmového festivalu v Lublani Jelka Stergel (Slovinsko) zdůraznila, že obecně se slovinské filmy potýkají s nízkým rozpočtem. Ze 6-7 ročně produkovaných filmů byly například loni jen dva financovány ze státních zdrojů. Jelka Stergel připomněla, že stoupá zájem slovinských diváků o tuzemské filmy. „Ovlivňuje to také výstavba multiplexů a nových kin, roste konkurence,“ dodala Jelka Stergel.
Lubica Mistriková ze Slovenského filmového ústavu litovala, že na Slovensku neexistuje instituce, která by se zabývala propagací filmů a reklamou. „Máme velké problémy a tady je jen malý prostor na to, je popsat,“ řekla Lubica Mistriková. Jedním z nich je omezená síť kin (207, ale jen tři čtvrtiny z nich promítají denně). Za velkou potíž slovenské kultury obecně označila vysokou daň z přidané hodnoty. Pro filmovou tvorbu je podle ní také velice důležitá restrukturalizace Slovenské televize a zprůhlednění její činnosti. „Televize v současné době neplní své závazky vůči audiovizuální tvorbě, televize dělá zábavné pořady a ne filmy,“ posteskla si Lubica Mistriková.
Chorvat Igor Mirković naznačil, že v jeho zemi film svádí obrovský boj, aby se vymanil z historie. Kvalita filmů podle něj pomalu stoupá, ale problém je v tom, že pokud lidé viděli film v televizi, už na něj nechtějí chodit do kina. „Věřím v lepší budoucnost filmů, protože v létě je v Chorvatsku filmový festival téměř v každé vesnici,“ prohlásil Igor Mirković.
Rumunský filmový kritik Andrei Gorzo zahájil své vystoupení takto: „Rumunský film není příliš známý, protože si nezaslouží širší povědomí. Filmaři si myslí, že jejich dílo musí pojednávat o Rumunsku, informovat o dění v zemi a mít patnáct minut titulků. Stát sice tuto víru rumunských filmařů podporuje, ale nepodporuje víru rumunských diváků – pět filmů vidělo 200 diváků a rumunský film tak vlastně neexistuje.“ Andrei Gorzo považuje za největší problém rumunského filmu získat diváka – a to může zajistit jen něco radikálně jiného než dosud.
Jana Černík z Českého filmového centra uvedla, že v Česku je ve srovnání s ostatními zeměmi výrazně vyšší podíl domácí tvorby – každý čtvrtý uvedený film je český! Také úspěchy českých filmů jsou značné. Získaly řadu ocenění na festivalech a tři z nich byly nominovány na Oscary.
Christine Dollhofer z Rakouska uvedla, že v její zemi je situace o něco lepší, ale mrzí ji velmi malá spolupráce se sousedy. „Je škoda, že koprodukce mezi Rakouskem a Slovenskem, Maďarskem, Českem, Slovinskem a dalšími je minimální, přestože se díky svým geografickým možnostem přímo nabízí,“ zdůraznila Christine Dollhofer.
V následné široké diskusi pak všichni bez výjimky konstatovali, že se filmoví producenti potýkají s nedostatkem peněz a hledali způsoby, jak situaci změnit k lepšímu. Erár, sponzoři, koprodukce, spolufinancování, příspěvkový systém EU, výběr filmů – to jsou jen některá témata, která se v diskusi objevila. Hledání možností jak financovat nové filmy ze státních i jiných zdrojů uzavřel jeden host z pléna slovy: „Vypadáte všichni tak smutně a pláčete, že nemáte peníze. Říkáte – ale soused také nemá, tak co když to dáme dohromady? To ale asi pravá cesta nebude.“
Moderátorka besedy Daniela Kučmášová (Mediadesk) pak dávala postupně prostor zástupcům jednotlivých zemí, kteří stručně prezentovali situaci filmového průmyslu ve své vlasti.
Dejan Vrazalić ze Srbska řekl, že pro produkci filmů jsou v jeho zemi těžké časy. Přesto se ročně v Srbsku vyprodukuje 10-15 filmů ve formátu 35 mm. „Stejně jako jinde ve střední Evropě i my máme problémy s penězi,“ uvedl Dejan Vrazalić.
Ředitelka filmového festivalu v Lublani Jelka Stergel (Slovinsko) zdůraznila, že obecně se slovinské filmy potýkají s nízkým rozpočtem. Ze 6-7 ročně produkovaných filmů byly například loni jen dva financovány ze státních zdrojů. Jelka Stergel připomněla, že stoupá zájem slovinských diváků o tuzemské filmy. „Ovlivňuje to také výstavba multiplexů a nových kin, roste konkurence,“ dodala Jelka Stergel.
Lubica Mistriková ze Slovenského filmového ústavu litovala, že na Slovensku neexistuje instituce, která by se zabývala propagací filmů a reklamou. „Máme velké problémy a tady je jen malý prostor na to, je popsat,“ řekla Lubica Mistriková. Jedním z nich je omezená síť kin (207, ale jen tři čtvrtiny z nich promítají denně). Za velkou potíž slovenské kultury obecně označila vysokou daň z přidané hodnoty. Pro filmovou tvorbu je podle ní také velice důležitá restrukturalizace Slovenské televize a zprůhlednění její činnosti. „Televize v současné době neplní své závazky vůči audiovizuální tvorbě, televize dělá zábavné pořady a ne filmy,“ posteskla si Lubica Mistriková.
Chorvat Igor Mirković naznačil, že v jeho zemi film svádí obrovský boj, aby se vymanil z historie. Kvalita filmů podle něj pomalu stoupá, ale problém je v tom, že pokud lidé viděli film v televizi, už na něj nechtějí chodit do kina. „Věřím v lepší budoucnost filmů, protože v létě je v Chorvatsku filmový festival téměř v každé vesnici,“ prohlásil Igor Mirković.
Rumunský filmový kritik Andrei Gorzo zahájil své vystoupení takto: „Rumunský film není příliš známý, protože si nezaslouží širší povědomí. Filmaři si myslí, že jejich dílo musí pojednávat o Rumunsku, informovat o dění v zemi a mít patnáct minut titulků. Stát sice tuto víru rumunských filmařů podporuje, ale nepodporuje víru rumunských diváků – pět filmů vidělo 200 diváků a rumunský film tak vlastně neexistuje.“ Andrei Gorzo považuje za největší problém rumunského filmu získat diváka – a to může zajistit jen něco radikálně jiného než dosud.
Jana Černík z Českého filmového centra uvedla, že v Česku je ve srovnání s ostatními zeměmi výrazně vyšší podíl domácí tvorby – každý čtvrtý uvedený film je český! Také úspěchy českých filmů jsou značné. Získaly řadu ocenění na festivalech a tři z nich byly nominovány na Oscary.
Christine Dollhofer z Rakouska uvedla, že v její zemi je situace o něco lepší, ale mrzí ji velmi malá spolupráce se sousedy. „Je škoda, že koprodukce mezi Rakouskem a Slovenskem, Maďarskem, Českem, Slovinskem a dalšími je minimální, přestože se díky svým geografickým možnostem přímo nabízí,“ zdůraznila Christine Dollhofer.
V následné široké diskusi pak všichni bez výjimky konstatovali, že se filmoví producenti potýkají s nedostatkem peněz a hledali způsoby, jak situaci změnit k lepšímu. Erár, sponzoři, koprodukce, spolufinancování, příspěvkový systém EU, výběr filmů – to jsou jen některá témata, která se v diskusi objevila. Hledání možností jak financovat nové filmy ze státních i jiných zdrojů uzavřel jeden host z pléna slovy: „Vypadáte všichni tak smutně a pláčete, že nemáte peníze. Říkáte – ale soused také nemá, tak co když to dáme dohromady? To ale asi pravá cesta nebude.“
www.csadplzen.cz