Zázrak. Kachna v Plzni adoptovala cizí mláďata

Minulý týden přivezl na stanici plzeňských zvířecích záchranářů celkem devět malých osiřelých, čerstvě vylíhlých kachňat  člen DES OP Pavel Steinbach. Slyšel je ozývat se z kanálu, kam napadala, a protože matka se k mláďatům nehlásila, ani když je z kanálu vyndal a nechal na lokalitě v ohrádce, přivezl je ze Štěnovic do Plzně.

"Ubytovali jsme je přes den ven na zahradu vedle velké voliéry do provizorního výběhu s rybníčkem. Vždy na noc jsme je pak uklízeli do přípravny do suché bedny se slámou. Až sem by na tom nebylo nic divného, kdyby se nestalo to, co nikdo nečekal, popisuje šéf zvířecích záchranářů Karel Makoň.

Vedle výběhu s kachňaty ze Štěnovic totiž seděla ve vegetaci u potoka na své velice dobře ukryté snůšce úplně jiná samice kachny divoké. Té se shodou okolností také líhla mláďata, a jak byla hned v těsné blízkosti výběhu, tak slyšela kejhat i ta zachráněná.

"A tady je ten zlomový moment, divoké kachny, stejně jako labutě, totiž rozeznávají svá mláďata podle „hlasu“, dokonce jsem někde četl, že mláďata se ozývají už z vajec těsně před vylíhnutím a komunikují tak s matkou dřív, než se vylíhnou. Je to hlavně z toho důvodu, aby se pak mláďata na vodní ploše, kde je více samic a rodin nemíchala, a každá máma si poznala své mládě a každé mládě svou mámu - proto také adopce mláďat kachen či labutí nefunguje, i když první reakce adoptivních rodičů je pudová a pro mládě si ochotně přijedou či přijdou. Za patnáct minut ho však identifikují jako cizí a většinou ho vyženou, nebo přímo utopí," vysvětluje Makoň.

No, ale pojďme zpět k naší kachně a kachňatům.

Zhruba před třemi dny se divoké kachně mimo areál záchranné stanice vylíhlo celkem osm mláďat. Vodila je po potoce těsně pod výběhem se zachráněnými  kachňaty z kanálu a stále volala i ta zachráněná. "Nepřikládal jsem tomu žádný velký důraz a věděl, že adopce není úplně reálná, když v tom jsem večer zjistil, že ve výběhu jsou už pouze kachňata dvě! Hledal jsem díru v oplocení, ale nenašel, hledal jsem kachňata na potoce, ale nenašel. Sakra, kde jsou, přece se nevypařila, když v tom přišel soused ze sousední zahrádky s tím, že ta kachna, co chodila tady po potoce, je teď kousek proti proudu a místo původních osmi kachňat jich má teď třináct. Okamžitě mi to došlo, a běžel jsem se tam podívat. A opravdu, samice bez kroužku, 13 malých kachniček a spokojená rodinka (viz foto v trávě bez blíže určitelného počtu). Okamžitě jsem doběhl pro zbylá dvě mláďata do výběhu a přidal je kachně k ostatním. Závěrečné číslo je patnáct. Jelikož dvě nejmenší mláďata uhynula, z devíti kachen nám jich zůstalo sedm," líčí Karel Makoň.

Klaplo to a Makoň se domnívá, že to vyšlo jen díky souhře náhod a skutečnosti, že adoptivní matka, která teď místo svých osmi kachňátek jich vodí rekordních patnáct, hnízdila hned vedle těch zachráněných. "Jak se jí líhla mláďata, tak do toho slyšela kvákat i ta naše, a pak chudinka nevěděla, co je její a co ne.  Samozřejmě je to jen má domněnka, ale jinak si to vysvětlit neumím, protože aby toho nebylo málo, tak tu naši kachnu s 15 kachňaty jsem pak druhý den vyfotil na požární nádrži pod konečnou trolejbusu č. 16 (viz foto), což je cca 300 m od „rodného“ potoka a naší stanice. Dnes už zase byla s mláďaty u nás na potoce a na nádrži jsem ji nenašel. Je to prostě šťastná matka bojovnice, a já jsem rád, že se za mě postará o těch našich sedm sirotků ze Štěnovického kanálu, i když tím jak je stále vodí sem tam, nevím zda je všechny vychová," dodává Karel Makoň. ?