Mariánské Lázně se rozloučily s Vladimírem Páralem. Rakev zdobily rudé růže

V mariánskolázeňském kostele Nanebevzetí Panny Marie se ve středu 19. srpna 2026 konalo veřejné rozloučení se spisovatelem Vladimírem Páralem. Mši navštívilo zhruba padesát lidí, další desítky čekaly před kostelem. Přítomní byli i zástupci města a Karlovarského kraje.

Páral zemřel v chebské nemocnici v noci z neděle 9. srpna na pondělí 10. srpna 2026. Bylo mu 93 let, v pondělí by oslavil 94. narozeniny.

Vzkaz z kazatelny: vzpomínat, ne truchlit

Mši vedl farář Řehoř Pavel Urban. Připomněl, že spisovatel si nepřál, aby se jeho odchod proměnil v dlouhé truchlení. Lidé by podle něj měli spíš ocenit, co zanechal, a vracet se k jeho životu i dílu.

V kázání zaznělo, že pro mnoho místních zůstane Páral především uhlazeným a vstřícným mužem, kterého potkávali v ulicích Mariánských Lázní. Farář zmínil i jeho čestné členství ve spolku Mariánský, který se podílel na vzniku Děkovného sloupu Panny Marie.

Rakev s rudými růžemi, věnce kolem oltáře

Soukromé rozloučení s rodinou proběhlo už od 10.00. Na veřejnou část se lidé začali scházet kolem 10.30, mše začala v 11.00.

Dřevěnou rakev s ostatky spisovatele zdobila kytice rudých růží. V kostele i jeho okolí přibývaly věnce a květiny od smutečních hostů a Páralových čtenářů.

Mariánské Lázně jako druhý domov

Páral měl k Mariánským Lázním silný vztah. Od roku 1995 tu žil střídavě s Prahou. Podle místostarosty Miloslava Pelce se rychle zapojil do místního společenského a kulturního života. Město oceňovalo, že si autor vybral právě Mariánské Lázně jako místo, kam se vracel.

Se zdejším prostředím byl spjat i symbolicky. Mariánské Lázně přezdíval „Velké Líbeznice“ a často mluvil o tom, jak má rád krajinu kolem lázeňských parků a lesů.

Stezka spisovatelů a snaha vrátit lidem osobní setkávání

V městském prostoru zanechal viditelnou stopu. Stál u zrodu mariánskolázeňské Stezky spisovatelů. V roce 2017 symbolicky „podepsal“ její základní kámen a stal se prvním patronem projektu, který připomíná autory spojené s městem.

Lidé z jeho okolí připomínají i další drobnost, která k němu patřila: snažil se oživit lázeňskou tradici seznamování na kolonádě. Varoval před tím, že osobní kontakt ustupuje a mladí se stále častěji scházejí přes obrazovky.

Osobnost, která patřila k ulicím i kulturním akcím

V Mariánských Lázních byl nepřehlédnutelný. Pro řadu lidí patřil ke koloritu města podobně jako kolonády a parky. Objevoval se na vernisážích, společenských setkáních i při zahájení lázeňské sezony.

Známí na něj vzpomínají jako na člověka, který se nebál oslovit cizího kolemjdoucího. Byl bezprostřední a inklinoval k galantnosti. Jedna pamětnice vzpomínala, že ji kdysi oslovil na ulici, obdaroval ji komplimenty a na Hlavní třídě ji bez okolků vyzval k tanci.

Spisovatel z chemie, stopa vede i do Plzně

Páral vystudoval chemické inženýrství. Psaní se věnoval od 60. let a postupně se stal jedním z nejčtenějších autorů své doby. V jeho knihách se často mísí věcný, skoro laboratorní popis s prudkými emocemi postav.

Jeho životopis má i západočeskou linku, která zaujme čtenáře v rubrice zprávy Plzeň. V mládí podle dřívějších vzpomínek krátce pracoval v Plzni, než ho práce a další životní kroky zavedly do jiných měst a později natrvalo spojily hlavně s Prahou a Mariánskými Lázněmi. Blízkost lázní k hranici Plzeňského kraje dává jeho příběhu širší regionální rozměr.

Knihy, které definovaly generace čtenářů

Mezi nejznámější Páralovy romány patří Soukromá vichřice, Katapult, Milenci a vrazi, Profesionální žena, Mladý muž a bílá velryba a Radost až do rána. Řada titulů byla zfilmována nebo upravena pro divadlo.

Po roce 1989 vydal také prózy Kniha rozkoší, smíchu a radosti a Playgirls. U čtenářů si i později udržoval značnou popularitu, část kritiky však jeho pozdější tvorbu přijímala méně vstřícně než dřív.