Michal Viewegh v Plaze pobeseduje a podepíše Děravé paměti

Akci pořádá knihkupectví Luxor a bude se odehrávat na podiu poblíž eskalátorů i prodejny knihkupectví.

Michal Viewegh si ke svým šedesátým narozeninám nadělil vlastní životopis Děravé paměti. Kniha s podtitulem Šedesát báječných let pod psa slibuje pořádnou dávku humoru, nadsázky i glosování.

Jak se z nesmělého kluka ze Sázavy dočasně stal hédonistický seladon a nadlouho i nejpopulárnější porevoluční spisovatel? Co dělal 17. listopadu 1989 a na čem psal Báječná léta pod psa? Jaký byl vrátný, voják, učitel a redaktor, jaký je otec, bratr, syn a dědeček a kolik milenek bohužel pozval na oslavu svých padesátin? A proč pak hned neumřel...?

Michal Viewegh slaví šedesáté narozeniny a první dárek si rozhodl nadělit sám – vlastní životopis, psaný s nadhledem i ručením omezením.

Ukázky z knihy:

Toho dne na zahradě mého sázavského domu stále ještě leží sníh, který napadl už v pátek. Vytvořím na ploše velké obrazovky svého počítače nový textový soubor a názvu jej Děravé paměti (na ten název jsem přišel asi před měsícem a jsem na něj patřičně hrdý). Své oblíbené písmo Times New Roman tradičně nastavím na velikost 14 a položím prsty na klávesnici. Hodlám samozřejmě začít scénou svého narození, neboť na rozdíl od matky, která mne mimochodem už několik let přesvědčuje, že bych místo svých zamýšlených, předpokládaně narcistních a nijak zvlášť zajímavých pamětí měl raději podrobně sepsat pozoruhodnou historii jejích předků, i nadále věřím, že memoáry jakéhokoliv autora mají začínat jeho příchodem na svět, a nikoliv například svatbou autorovy praprababičky z matčiny strany…

Zcela bezpečně vím přinejmenším to, že z paneláku se naše rodina v polovině sedmdesátých let přestěhovala do velkého domu v Budínské ulici – do oné krásné, prvorepublikové, leč bohužel opět téměř nevytopitelné podnikové vily, z níž jsem pak denně dojížděl na benešovské gymnázium. A také dvakrát až třikrát týdně chodil prakticky přes celou Sázavu na atletický stadion. Běhám kratší tratě a skáču do dálky, ovšem žádných zaznamenáníhodných atletických vítězství ani jedenkrát nedosáhnu.

Samozřejmě toužím vítězit, sbírat medaile, být chválený – třeba jako můj oddílový kolega a později krátce i národní reprezentant Karel Kopeček –, ale poznávám spíše pachuť neúspěchu (v této souvislosti mne nyní napadá, jestli jsem náhodou nezačal psát knihy především proto, abych se skrze literaturu jaksi napodruhé pokusil dostat na bednu…). Pan Kavalier, oddílový trenér, se mnou skrytě soucítí a pokouší se mi pomoct: začne mne na závodech Poháru rozhlasu na okresních a krajských atletických přeborech stavět na málo obsazované tříkilometrové závody v chůzi… Jeho strategie se sice ukáže jako celkem úspěšná, neboť vzhledem k malému počtu přihlášených závodníků se v kategorii starších žáků na stupně vítězů konečně dvakrát dostanu (ani jednou ovšem nezvítězím), ale protože každý se při rychlé chůzi zcela nevyhnutelně vlní v bocích – což u chodců v pubertě vypadá ještě komičtěji než u dospělých atletů –, opakovaně čelím i hlasitému posměchu přihlížejících diváků.

„No hezky tou prdelkou kroutíš, ty brejlatej buzíku!“