Plzeňští památkáři pátrají po osudech smutečního kočáru

Opravdu husarský kousek se před několika měsíci zdařil řediteli muzea Historických kočárů v Čechách pod Kosířem Václavu Obrovi. Ze zahraničí získal pro své muzeum nádherný smuteční kočár, užívaný v minulosti při pohřebních obřadech. Památka je unikátní tím, že jde o největší smuteční kočár vyrobený někdejší proslulou plzeňskou firmou Brožík a syn. Kočáru, nesoucímu zdobné prvky z časů, kdy v Plzni vedle historizujících slohů vládla módě secese, je letos s největší pravděpodobností 110 let. A navíc, krásný a složitý plzeňský znak, zdobící boční strany kočáru, prozrazuje, že dokonalý výrobek firmy Brožík měl sloužit potřebám města Plzně.
Zdá se, že kočár vyprovázel na poslední cestě nejednu významnou plzeňskou osobnost. Sama památka je ovšem obestřena celou řadou otázek. O jejich vyřešení požádal zaměstnanec Muzea historických kočárů Milan Novák celou řadu institucí. Výsledky bádání jsou ovšem zatím hubené a zastřené mlhou času. „Máme tak vlastně kočár, ale chybí nám k němu příběh,“ konstatuje Novák a vysvětluje: „víme, kdo jej vyrobil a kdy, neznáme však osudy kočáru a ani to, jak se dostal do zahraničí!“ Nápad obrátit se k veřejnosti a případným pamětníkům prostřednictvím plzeňského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu jej potěšil. Ředitel muzea historických kočárů, ležícího na Prostějovsku, restaurátor Václav Obr, památku objevil více než před rokem. Nejdříve jen na fotografii. „Tehdy jsem si říkal, že na něco takového bych si chtěl někdy v životě sáhnout, nebo to alespoň vidět,“ prozradil tehdy novinářům a vysvětlil: „Myslel jsem si totiž, že jedinečný smuteční kočár už neexistuje!“ prohlásil Václav Obr, který nález kočáru považuje za objev století svého druhu. Naprosto nečekanou shodou okolností se mu však podařilo na vzácnou památkou narazit. Jistá italská firma ji měla uskladněnou v Napajedlích a zkoušela kočár prodat zahraničním zájemců za milion korun. Italský majitel získal skvost od firmy Brožík asi před 12 lety v Praze, investoval do částečné opravy kočáru a na přibližně na 2 roky jej odvezl za účelem nabídky k prodeji i do italské Verony. Naštěstí o kočár české provenience nebyl mezi zahraničními sběrateli zájem. Cesta k záchraně kočáru a jeho umístění v českém muzeu byla otevřena. Kočár je dlouhý 6,5m, vysoký 4,5m výšku a váží cca 2 tuny. Určen je pro zápřah šesti až osmi koní.
Kočár s plzeňským znakem vyrobený proslulou plzeňskou firmou jednoznačně zaujal i plzeňské odborníky. Pracovníci archivu města Plzně vypátrali, že v podobném (nejspíše totožném) kočáru byly v roce 1917 vezeny ostatky významného purkmistra města Plzně JUDr. Václava Petáka a 27. dubna 1919 ostatky Františka Nohy a Stanka Vodičky, popravených organizátorů tzv. rumburské vzpoury. Archiv poskytl i dobové snímky. Naneštěstí z nalezených fotografií nelze kočár přesně identifikovat, ale shodné znaky mezi kočárem z muzea v Čechách pod Kosířem zobrazenými smutečními kočáry na uvedených fotografiích tu jednoznačně jsou. Muzeum poskytlo ke srovnání současné fotografie z přepravy památky. Právě nad těmito snímky vydechl úžasem památkář Pavel Domanický, který se zabývá technickými památkami i výrobky firmy Brožík: „O výrobě smutečních kočárů jsem samozřejmě věděl, ale netušil jsem, že ještě nějaký kočár doposud existuje!“ Podle stylu výzdoby kočáru poměrně přesně odhadl i rok výroby, deklarovaný v souvislosti s historickou fotografií památky v interiéru dílen firmy Brožík. Uvádí se přibližně rok 1890! „Název firmy jsem našel v kolech vozu na matkách z mosazi, byl to cejch výrobce smutečního vozu: Dvorní továrna kočárů V.Brožík,“ okomentoval původ kočáru Václav Obr, ředitel muzea historických kočárů. Petr Marovič, vedoucí odboru památkové péče plzeňského magistrátu přislíbil zapátrat ve své videotéce a ověřit na starém dokumentárním filmu, není-li kočár totožný s tím, v němž byl na poslední cestě od plzeňské radnice ke hřbitovu vezen i český spisovatel, oblíbený „básník Šumavy“, Karel Klostermann. Směry bádání jsou tedy vytyčeny, pracovníci muzea kočárů z Čechů pod Kosířem však ocení jakoukoliv pomoc nebo stopu, která by pomohla přiblížit kteroukoliv z fází historie a osudu plzeňského smutečního kočáru. Zakladatel muzea Václav Obr je rád, že se mu památku podařilo zachránit. Při sestavování své ojedinělé a svého druhu největší sbírky kočárů a kočárových luceren ve střední Evropě měl na zřeteli to, aby se nezapomnělo na fortel a um našich předků. Ke skvělým řemeslníkům pak patřili i majitelé firmy Brožík. Zakladatel, Václav Brožík, otevřel již roku 1882 v plzeňské Přemyslově ulic poblíž dnešního obchodního centra Plazza „První parostrojní továrnu kočárů v Čechách“. Jeho syn vyrazil do světa na zkušenou a učil se vyrábět kočáry v předních provozovnách své doby. Navštívil tak Vídeň, Drážďany, Berlín a Paříž. Není divu, že výrobky firmy Brožík šly na dračku. Byly odolné, spolehlivé a dobře se řídily. Během pražské Zemské jubilejní výstavy propůjčil firmě Brožík roku 1891 sám císař František Josef I. dokonce titul „dvorního dodavatele kočárů“. Přicházející zakázky pak firmu přiměly přestěhovat se do Nádražní ulice, prakticky do míst, kde dnes stojí rozlehlá budova krajské správy policie ČR. Firma pak začala vedle kočárů vyrábět i saně, omnibusy a celou řadu dalších výrobků. Mimo jiné vytvářela i karosérie prvních plzeňských tramvají. Zboží vyvážela do celého světa a dodávala je i na dvory aristokratů. Před první světovou válkou zařadila do výrobního programu také automobilové karosérie. Konec firmy přišel jako v mnoha podobných případech v důsledku znárodnění po roce 1948. Také proto je nádherný plzeňský smuteční kočár od firmy Brožík, zachráněný muzeem historických kočárů, unikátním dokladem nejen fortelu rukou, které jej zhotovily, ale také cenným dokladem několika úseků historie celé země.

Komentáře