Psal věrohodně také o tamních masakrech, o otrokářství i slonovině, černoších a Arabech, kontroverzi, pověrách, šelmách, o bílých kolonizátorech i v pralesích prý skrytých národech a rasách. A Tarzan?
V opí řeči to (samozřejmě) znamená Bílá kůže a on už zůstane symbolem svalovce, nicméně charakter té figury je bezpochyby složitější a - koneckonců - jde přece o anglického lorda. Skoro třicet svazků s jeho příběhy (1912-1995) jej předvádí i jako všestranného, inteligentního supermana, avšak hltat jeho dobrodružství obnáší víc. Znamená to oddat se neobyčejně dynamickému vyprávění, tolerovat „vylehčenou“ psychologii a vstřebávat takřka nekončící sňůru akcí a atrakcí. Když tak užasle listujeme těmi knihami (naposled vydanými nakladatelstvím Paseka), tak i odhalujeme další a další ztracené civilizace lidu mravenčího, leopardího, římského, biblického, atlantského atd., a spolu s lordem Greystokem se ještě rádi necháme zajmout Amazonkami... Abychom v jiném svazku objevili v Africe údolí templářů. V dalším najdeme fanatický židovský kmen, jak ukřižovává britskou aviatičku, a Tarzan na potulkách narazí i na celý „gorilí“ Londýn včetně obdoby Jindřicha VIII. Ano, někdy tlačil autor na pilu přespříliš, jenže mezi podobnými efekty se i cítil nejlépe. Ať již na povrchu krvavě rudého Marsu, nebo na Venuši, Jupiteru, Měsíci a dokonce i v blízkosti jádra zemského. To jsou světy, jež jej zajímaly, zatímco realita jej nepokrytě nudila - a dodnes magická zůstala především série sedmi románů z nitra naší planety (1922-63), ale i jedenáct fascinujících svazků o Marsu (1911-64). I náš Ludvík Souček je hltal a Michal Ajvaz se chlubí chutí, s níž se vnořil do Pozemšťana vojevůdcem na Marsu. A sám Burroughs?
Čím vlastně uhrane a magnetizuje?
I geniální schopností intuitivně redukovat ve vyprávění vše „nepodstatné“ - a napsat román, to vždy znamená eliminovat alternativy. Burroughs to pochopil a „uměl psát spád“, přičemž... nespal (při tom psaní), ba naopak. A jeho schopnost tvořit zápletky budila úžas. A budí jej dodnes. Ano, psal hlavně pro děti, ale i pro ty v každém z nás. A za mistrné zvládnutí zkratky mu odpustíme lecjakou naivitu, vždyť jeho dílo je vítězstvím imaginace nad hmotou a většina literárních historiků se shoduje, že Mars osídlený Burroughsem lépe neoživil už nikdo. Ani Bradbury. A proč ještě máme Burroughse rádi?
Určitě pro snovost jeho děl. Znovu a znovu se vás totiž při četbě zmocňuje klamná jistota, že si ten muž snad ani nevymýšlí, ale jen líčí to, co kdesi skutečně existuje. Kde? Ano, před vnitřním zrakem. A že popisuje, co předtím spatřil ve vlastních nočních můrách.
A jaké to sny! Jako by se rodily až z Jungem odhaleného podvědomí lidstva. Stěží stačil zachycovat ony ohromující výjevy a zanechal nám záznamy o všem tom, co normální smrtelník zapomíná jen pár vteřin po procitnutí. On nezapomínal. Spal asi zvláštně, snad i nezdravě, sny si podle všeho pamatoval; ale nejen to. Zvládl vtisknout jejich surreálnu logiku.
Příklady?
Povrch stále válčícího Marsu a jak magicky na povrchu té planety funguje čtení myšlenek.
Anebo momenty, ve kterých Carter bez problémů „odstiňuje“ bytosti, které by mu rády četly myšlenky. A ze snů pochází i ohava Tal Hajus, faktická předloha Džaba Hada z Hvězdných válek; a jen ve snech se přece dá skákat až nad oblaka či lloydovsky šplhat po fasádách. Obé Carter brilantně praktikuje. A jako ze snů jsou i vize nad Marsem planoucích vzducholodí anebo princip zdejších letounů, které vás donesou na libovolné místo planety, zatímco se v klidu protáhnete a prospíte zabaleni do kožešin. Nu, a co jiného než říše snů mohlo tomu spisovateli vnuknout představu smrtící trhavé střely, která nikdy nemíjí cíl? Na Marsu takové používají.
V podzemní sérii zas Burroughs líčí místa, na kterých jsou lidé během opakovaných rituálů oklováváni inteligentními „pterodaktyly“. A i další zapomenuté chvíle z našich nejhorších snů dokázal popsat. Jen málo existuje autorů tak očividně napojených na rezervoáry podvědomí. „Naštěstí nám nikdo nemůže zakázat snít,“ píše ostatně sám v kůži svého hrdiny, „a protože to někdy představuje to jediné, v čem můžeme nalézt štěstí, proč bychom nesnili, když už sníme, sny opravdu velkolepé?“
