Drahokamy času - Máme říkali: Skoč, on se pustí. Nepustil jsem se

Vilém Schafranek se původně ani neměl narodit. Elán jej však provází dodnes v běžném i literárně plodném životě.

nostresszpravytop

    Narodil se v Havlíčkově Brodě, tehdy Německém, dva roky před válkou. Jeho matka Mariána sloužila u Krausů ve Světlé nad Sázavou, kde je dnes ženská věznice. Její otec válčil za první světové války na Piavě. Vilémův otec brousil sklo a pocházel z Olešnice v Orlických horách. Když se máma v židovské rodině Krausů svěřila, že je těhotná se sudetským Němcem, poradili jí, aby skákala z rampy na paty, že se dítě pustí. Ale Vilém se držel, narodil se jako nechtěné dítě. Akorát z toho skákání má prý odstáté uši. Když jej přivezli sanitou z porodnice, babička jej neměla ráda. Nejspíše proto, že Vilémův strýc Jardík zemřel v patnácti letech. Nejprve si myslela, že musel zemřít, aby se malý Vilík mohl narodit. Pak ale otočila a brala Viléma jako náhradu, unášela jej od rodičů. Často chodili k Jardíkovu hrobu. Nakonec zůstal babičce v péči, maminka si našla jiného muže. Během války se narodila ještě holčička Mariánka, modrooká blondýnka. Tatínkovi se líbila, protože v ní viděl nordickou rasu. Vilík byl obyčejný, odstrkovaný kluk. Tatínek po začátku války odešel na francouzskou frontu. Po válce se už jako nacistický voják nemohl vrátit zpátky, zůstal spolu se svým bratrem v Hofu.

    Na vysvědčení měl Vilém pokaždé vyznamenání, ale na další školu neměl šanci se dostat. I pan ředitel chtěl, aby šel alespoň na jedenáctiletku. Nešlo to především kvůli příslušnosti otce, tak se Vilém vyučil soustružníkem. V 60. letech si v kovoslužbě doplnil vzdělání. V jeho patnácti letech se paní učitelka uvolila, že obstará věci potřebné pro vydání občanského průkazu. Nikde Viléma pod jménem Šafránek nenašli. Nakonec jej dohledali jako Schafranka. Přišlo to, až když bylo napsáno vysvědčení, takže i na posledním má české příjmení. 

    Během deseti let, kdy žil v Praze, se i oženil. Na Václavském náměstí zašel do prodejny klobouků a dal se do řeči s prodavačkou, tu si později vzal. Na Staroměstské radnici měli tehdy asi čtyřicet lidí. To bylo v roce 1964. Po svatbě je pustili za Vilémovým tátou do Německa, byla to taková uvolněná doba. Než tam dojeli, všude jim prohledávali auto. Německo jim připadalo jako z jiného světa. Táta měl brouka, svezl je přes Rakousko do Itálie, navštívili Benátky. Tam prý hodil Vilém pecku od broskve do Grandekanalu, ale viděl to tamní gondoliér, tak musel pro tu pecku vlézt. Když se manželé vrátili, šel Vilém hned na vojenské cvičení. Vrátil se o dva dny dříve a jeho paní nebyla doma. Nepřišla ani na večer, tak si sebral své věci a rozvedli se na první stání.

    Jeho druhá žena Ivana byla původně Vilémova kolegyně. O devět let mladší Pražačka, bydlela kousek od Dolíčku, kde hraje Bohemka. V Praze nemohli dostat byt, přetvařování na bytovém úřadě prý Vilémovi nešlo. Našel ale inzerát, že ve Žluticích hledají strojníka úpravny vody. Tak tam odešli, stal se i rybářem, napsal hodně básniček a pamfletů o rybách. Strávil tam čtyři roky, pak odešel do Škody Rotava na technicko-ekonomické oddělení, následně se dostal k přípravě výroby, až mu nabídli výrobní administrativu. Měl na starosti asi osm žen, které na strojích přepisovaly postupy. Nejspíš Viléma doporučili jejich manželé, protože byl neškodný. S ženami to nebyla lehká práce, byla mezi nimi rivalita, stačil jediný pohled a i ten si záviděly. Jeho žena Ivanka byla zručná obchodnice, tak jí šel raději vypomáhat do prodejny do Rabštejna nad Střelou. 

    K srdci mu přirostla obec Lučice. Později vydal knížku Vzpomínky na Lučici, ve které vyjádřil svoji lásku k babičce, rodnému kraji a přátelům. Strhl se o ni takový zájem, že mu zůstal jen jediný výtisk. V knize je obsaženo velké množství Vilémových básní a povídek. Největší budovou v Lučici byla škola, tam jej učil pan učitel Pustina, ještě před deseti lety si dopisovali. Vilém je stále velký hokejový fanoušek, rád vzpomíná na doby, kdy chodil na štvanici na hokej. Jednou přijela hrát Plzeň a Vilém se dostal na jejich půlku. Bylo to to pro něj utrpení, byl totiž Sparťan, ale nemohl fandit. Tenkrát to bylo jiné povzbuzování. Na hokej chodili studenti za korunu, ne jako dnes. Byla to prostě legrace. Vilém byl tak zapálený, že po práci sedl na pantograf a jel do Pardubic, kde měl dvě tety a dva strýce. Bydleli ve čtvrtém patře. Vilém zazvonil, teta mu hodila lístek zabalený do novin. Strýc fandil Pardubicím, Vilém Spartě, tak se pohádali a jel zase zpátk domů. Ani na kávu nešel.

    V pokoji suší osmnáct druhů bylinek, každý druh má očíslovaný podle seznamu. Přírodě věří. Pořádek musí být, i každá básnička nebo povídka má své číslo. V současné době začíná Vilém ztrácet zrak, proto si je nechává nahrávat, aby si je mohl kdykoli pustit. Loni v červenci oslavil osmdesáté narozeniny. Již dvanáct let bydlí v Domě s pečovatelskou službou v Manětíně. Má dvě děti, Lenku a Viléma, o syna se po smrti manželky stará sám.

Autor: Centrum pečovatelských o ošetřovatelských služeb Města Touškov Článek může obsahovat komerční sdělení.


Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
Opište kontrolní kód
prodana_nevesta

Hlavní zprávy

 

čez zprávy 2018
seo uniweb