Máme tři životní období – dětství, dospělost a „vypadáte dobře“
Váží si každého dne, zážitku, návštěvy, maličkosti. I přes svůj věk a zhoršený zdravotní stav neztrácí optimismus a může být inspirací pro další seniory. Boženě Bickové je 83 let a žije v Domě s pečovatelskou službou v Manětíně.
O tomto zařízení říká, že je někdo může brát jako odkladiště seniorů, ale ona se na něj dívá úplně jinak. I když hůře chodí a používá při nákupech a procházkách chodítko, nový domov, kde bydlí pět let, jí prý zaručuje samostatnost a nezávislost, které jsou pro ni velmi důležité. Nerada by tedy o ně přišla například tím, že by se odstěhovala do rodin svých synů, kteří ji pravidelně navštěvují. „Mám dva syny, každý má svoji rodinu. Říkala jsem si: to nejde, aby se jim tam babka nastěhovala,“ vypráví paní Božena.
Narodila se v roce 1933. Ve 40. letech, když její maminka zůstala sama, vyrůstala v Rožmitálu pod Třemšínem a v Písku pak studovala obchodní akademii. Celý svůj profesní život strávila na Pedagogické fakultě v Plzni, kde pracovala 25 let v administrativě. Od roku 1988, kdy školu opustila a odešla do důchodu, se starala o svého manžela, který trpěl roztroušenou sklerózou.
„Celý život jsem chtěla být ošetřovatelkou. Kolegyně v práci mi pak říkaly, že se mi to splnilo a asi to byla pravda. Opatrovala jsem manžela až do roku 2011, kdy zemřel,“ říká vyrovnaně dáma, která se prý nikdy nenudí. Možná proto jí život tak rychle utíká. A zřejmě proto, že nebyl úplně lehký, si dnes váží každé chvilky a snaží se nestěžovat si a být užitečná.
„V Manětíně je to báječné, protože jsou tu samé starší paní, jako jsem já. Rozumíme si, slavíme všelijaká výročí. Jsem opravdu ráda, že jsem samostatná,“ říká paní Božena. Dokáže se radovat i z takových věcí, jako je chodítko, díky kterému ještě brázdí manětínské ulice a pěšiny.
„Je to lepší než hole, protože ty mohou ujet. Má to i brzdu, tak je to docela dobré. Zaplať pán bůh za to, dojdu si třeba i nakoupit,“ vypráví paní Božena.
„A až nebudu moci, tak tu budu jezdit na vozíčku a budu šťastná, že ho mám, protože vím, jak vozík pomáhá,“ vypráví ve svém pečlivě uklizeném a příjemně zařízeném bytě paní Božena.
Ví, o čem mluví, protože vozíček jí velmi pomáhal v péči o jejího manžela, s nímž bydlela po odchodu do důchodu v bytě ve čtvrtém patře bez výtahu. Několikrát za den bylo potřeba dopravit nahoru či dolů nejdříve manžela a pak jeho vozíček.
„Když byl táta na vozíku, naběhala jsem v Hradišťské ulici přes milion schodů. Nejdříve jsem vyvedla do schodů manžela, pak vozíček. Dnes je to na mých kloubech a chrupavkách znát. Jedna cesta byla 144 schodů a já ji absolvovala třeba pětkrát za den. Když dnes slyším doporučení, že se má kvůli srdci běhat do schodů, tak to moc nedoporučuji. Ale v mém případě to bylo spíš o tom, že se nic nemá přehánět,“ vypráví paní Božena. Prý byla právě kvůli schodům moc ráda, když mohli v roce 2004 s manželem odejít do domu s pečovatelskou službou do Nečtin.
„Pan starosta Křemenák dal tehdy do novin inzerát, že otevírají pečovatelský dům na Hradě v Nečtinech. Tak jsme tam v roce 2004 odešli a já už jsem tátu a vozík nemusela tahat do 4. patra. Normálně jsem si ho přivezla domů ze silnice. Bylo to fajn,“ vzpomíná paní Božena.
Z té doby má prý jeden poznatek. „Když odejde člověk do domu s pečovatelskou službou nebo jiného podobného zařízení, dostane se v očích ostatních sociálně o stupínek níže. Nevím proč, je mi to divné, ale je to tak,“ líčí paní Bicková nad napečeným moučníkem se šlehačkou.
Na poznámku, že vypadá ve svém věku velmi dobře, má jasnou odpověď: „Pan Svěrák říká, že máme tři životní období – dětství, dospělost a vypadáte dobře,“ směje se.
Jediným problémem, když se s manželem do Nečtin nastěhovali, prý byly návštěvy. „My jsme už nikam jezdit nemohli, tak se naši přátelé naučili jezdit k nám,“ vypráví Božena Bicková. V té době prý zavedla knihu návštěv. Přináší knihu, která má na přední straně fotografii domu, v němž bydlela s manželem v Nečtinech. Uvnitř je vždy datum a u něj stručný nebo i obsáhlejší popis návštěvy. „Když se chci pobavit, tak si v zápiscích čtu,“ říká o knize, kde jsou zaznamenány všechny návštěvy od roku 2004.
Paní Božena si navíc každý den píše ještě deník. „Musím si totiž cvičit ruku, protože jsem před třiceti lety měla těžký úraz. Ruku jsem si vykloubila,“ líčí žena.
Z návštěv se umí radovat. Minulý týden prý byly v domově například děti z mateřské školky. „Paní učitelka je sem vzala, aby věděly, jak starouškové bydlí. Pěkně jsem si s nimi popovídala a děti na to téma budou malovat obrázky,“ dodává paní Božena.
