Jan Stupka se narodil 23. března 1925, je mu tedy 91 let. Ještě nedávno s oporou chodil, bylo mu docela dobře, jak sám říká. Poslední týdny ho ale trápí nemoc. Je upoután na lůžko ve svém domku v Bdeněvsi, odkázaný na pomoc druhých. Přesto si ale na nic nestěžuje, i když se mu mluví velmi těžko a usíná v půlce věty. Jeho pečovatelky, Ivana Vanišová a Petra Jelínková, o něm mluví moc hezky a s úctou. Býval vášnivým včelařem, zastával funkce předsedy včelařského i zahrádkářského svazu, byl také soudním znalcem se specializací na včelařské produkty. Je válečným veteránem, působil ve Zpravodajské brigádě, bojoval v roce 1944 u Dukly. Na jeho zážitky z války a z největší bitvy, které se v druhé světové válce Češi a Slováci zúčastnili, se během povídání ovšem nedostalo. Jan Stupka se totiž ve svých myšlenkách nejraději a nejčastěji vrací k lidem, kteří ho měli nebo stále mají rádi a které má rád on.
Na jaké období ze svého života nejraději vzpomínáte?
Na dětství...a hlavně na mládí, to mi utkvělo v hlavě nejvíc. Narodil jsem se nedaleko Štipoklas na Klatovsku, a představte si, že v lese. Máma mě totiž nedonesla, když šla do Štipoklas z vesničky Loužná, kde jsme bydleli. Prý jsem hulákal jako tur, když jsem se narodil. A co si pamatuji, chtěl jsem být v dětství, v mládí i později pořád právě v lese. V přírodě, venku. V lese jsem také pracoval. Rád vzpomínám na svého strýce. Byl to svobodný muž. Chtěl jsem už jako malý kluk umět všechno to, co uměl on. A on mě odmala učil. Říkával mi: chlapče, nikdy neříkej nikdy, naučit a umět se dá všechno na světě. A strejda, ten uměl opravdu všechno, na co se podíval. Všechno mu šlo. Měl moc rád přírodu a učil se od ní.
Jak dlouho jste bydlel v klatovském okrese?
Do svých pěti let. Přestěhovali jsme se pak do Plzně, na Petřín, do školy jsem začal chodit vBožkově.
Ke komu se ve vzpomínkách ještě rád vracíte?
Myslím často na svého dědu. Ten ale umřel, když mi bylo pět let. Přesto si na něj dobře pamatuji. Byl to 190 cm vysoký muž. Na maminku nevzpomínám rád, ta nechtěla, abych se narodil a dávala mi to najevo. Děda se mě hodně zastával, měl mě rád. A potom na kamarády skauty, i na ty rád myslím. Asi bych neměl moc šťastné dětství bez skautů. No a pak vzpomínám na svoji ženu. Zemřela vloni, 5. února 2015.
Jak dlouho jste byl svoji?
Byl jsem ženatý 68 let. A bylo to šťastné manželství.
Nad tím asi dnešní mladí kroutí hlavou. Co byste jim poradil? Jak si zařídit dlouhý a šťastný život ve dvou?
Jeden druhému musí odpouštět. Víte, není žádný andělíček, který by na to dohlédl. Každý máme nějaký nedostatek, nesmíme za ně druhé odsuzovat, nesmíme se na druhé povyšovat. Není možné myslet jen na sebe. Jeden druhého by si měl vážit, dávat lásku, vzájemně si pomáhat. Věřím, že každý má v jádru dobrou povahu, i přes nějaké chyby. Mám ještě dceru a vnučku.
Je něco, čeho litujete? Co byste udělal jinak?
Když mi bylo patnáct let, vzali mě, jako skauta, do výcviku k 18. vojenskému pluku. Jako spojku. Toho lituju, protože to byla samá přísaha, samé mlčení, měl jsem toho plnou hlavu a bylo toho zkrátka moc. Později jsem byl ve Zpravodajské brigádě, byl jsem u Dukly…zodpovědnost, povinnost. Snažil jsem se to mladým pak vštěpovat. K něčemu to dobré bylo, ale znovu bych se pro to nerozhodl.
A co všechno jste v životě dělal?
Ach, snad všechno. Bylo toho hodně. Uměl jsem toho tolik. Ale nikdy jsem se na nikoho nevytahoval. Měl jsem lesnickou školu, pracoval jsem v lese. Byl jsem voják. Soustružník. Dělal jsem včelařinu, moc rád…pořád jsem se chtěl učit něco nového. To byl vliv mého strýce.
Jak Vám je dnes?
Moc dobře mi není, jsem nemocný, pořád bych jen spal. Ale život jsem měl moc hezký, to vím. Hlavně díky manželství. Když jsme se usmívali, když byla legrace…bylo hodně úsměvů. Když se narodila naše vnučka, to byly krásné roky. A dnes? Jsem moc vděčný, že se o mě starají. Vnučka Magdička se o mě hodně stará, hlavně od té doby, co mi zemřela manželka. A pak pečovatelky. Paní Jelínková, to je vzor, všechno ví a umí, myslím to, jak se postarat. A povídají si se mnou, jsou milé, nevím, jak bych jim mohl poděkovat. A paní Vanišová, ta je také úplně vzorová, moc jim za tu práci děkuji. Opravdu moc.
