Emeritního biskupa Františka Radkovského není nutné dlouze přestavovat. Je to člověk, jehož jméno je spjato s Biskupstvím plzeňským, ale také s městem Plzni a nyní nejvíce s Diecézní charitou. Výčet jeho aktivit by byl velmi dlouhý a ani s věkem ve své činorodosti nepolevuje. Rozhovor s Františkem Radkovským vedl místostarosta třetího obvodu Stanislav Šec.Plzeňská diecéze je mladá ve srovnání s ostatními, jaká je historie jejího vzniku?
Historie je to dlouhá, ale ve zkratce: Po smrti Jana Nepomuckého se usilovalo o to, aby vzniklo biskupství v Plzni nebo v Klatovech. Nebylo to jednoduché, protože založit biskupství znamenalo darovat mu majetek a pozemky a tak dále. Dárcem by muselo být město, a to se Plzni nechtělo, protože od roku 1526 měl místní arciděkan právo nosit mitru a berlu, což dnes nosí biskupové a opati. Takže město ani nemělo potřebu vzniku biskupství. Ani Klatovy nechtěly věnovat majetek pro nové biskupství. Takže to tehdy nedopadlo. Další jednání začala až po roce 1990, kdy šlo o to založit biskupství v západních Čechách, protože tu stále chybělo. V Plzni tedy vzniklo biskupství v roce 1993, jako druhé nejmladší hned po Biskupství ostravsko-opavském, které vzniklo v roce 1995. Jednání o vzniku biskupství vedli biskupové mezi sebou. Mě se to tehdy netýkalo, byl jsem sekretářem biskupské konference. Dopadlo to tak, že Nepomuk si nechalo Biskupství českobudějovické, stejně jako část Klatovska. Karlovarský kraj je celý v Plzeňské diecézi a z Plzeňského kraje spadá pod diecézi celý kraj kromě Nepomucka a poloviny Klatovska, tedy Sušicko a Horažďovicko.Vy jste původní profesí matematik. Jak jste se od matematiky dostal k teologii?
To je tak, že Pán Bůh si člověka volá. V době, kdy jsem se rozhodoval, po maturitě, by mě nenapadlo být knězem. Chtěl jsem jít dělat matematiku, protože mi šla. Postupem doby, kdy jsem více rostl ve víře, i třeba díky tomu, že jsem chodil do týnského kostela, mě to přivedlo k těmto úvahám. Po návratu z vojny v roce 1964 jsem to začal brát vážně. Dopadlo to tak, že za dva roky jsem začal studovat teologii. Tehdejší biskup Tomášek začínal v roce 1965 jako pomocný biskup v Praze a měl na starosti celou diecézi. Když jsem za ním přišel s několika dalšími, že bychom rádi studovali, tak on tehdy šel za ministrem kultury, že potřebuje více bohoslovců. Ten mu dal pokyn donést jmenný seznam, kam nás tehdy kardinál Tomášek napsal. A tak jsme se na studia dostali. Jak člověk pozná, že by se měl dát na tuhle cestu?
Člověk cítí, že by měl, že je to jeho budoucí cesta. Vážím si matematiky a mám ji rád, je to veliká pomoc pro lidstvo. U kněžství je člověk ještě blíže lidem a pomáhá jim, kde potřebují. To je také důležité.Kdy jste přišel prvně do Plzně?
Po vysvěcení v roce 1970 jsem byl dva roky kaplanem v Mariánských Lázních a pak 18 let farářem ve Františkových Lázních. Přišel rok 1990 a já jsem byl vybraný za pražského pomocného biskupa. V Plzni jsem před tím moc kontaktů neměl. Naplno jsem nastoupil do Plzně až jako biskup v roce 1993, kdy jsem 10. července převzal diecézi.Co byste poradil lidem, jak zvládnout současné rychlé životní tempo?
Člověk potřebuje mít pokoj v sobě a harmonii, protože jinak je štvanec. A to je špatně. My věřící máme výhodu v tom, že víme, že to, co je rozhodující a ovlivňuje náš život, je Bůh a jeho vůle. Když se budu snažit dělat to, co si přeje, je to dobře, protože Bůh pro mě chce to nejlepší. Člověk to pak cítí, a je mu jasné, že když je to takhle, tak je to dobře. V tom je ten klid a vnitřní svoboda.Když se potkáváte s mladou generací, co byste jim poradil do života?
Vždycky jsem cítil, že je potřeba, abych dělal dobře matematiku a fyziku, věci, které mě bavily. A samozřejmě i vztah k Bohu je důležitý, ale do toho musí člověk zrát. Mladí by se měli rozvíjet v odborné rovině, aby měli možnost si vybrat, co chtějí dělat. Na druhé straně je potřeba také duchovní rozvoj, který je důležitý. Je důležitá nejen technická stránka, ale i ostatní složky. Například já a můj bratr jsme roky hráli na klavír, ve škole jsem také hrál divadlo a chodil jsem recitovat na soutěže. Což je například důležité pro vztah k hodnotě slova, aby člověk věděl, že je potřeba slova brát vážně.
Co je podle Vás důležité v mezilidských vztazích?
Je potřeba snažit se vzájemně mít takový vztah, aby dal jeden druhému svobodu, aby se člověk nesnažil toho druhého převálcovat. Když člověk pozná, jak se partner chová ke svým blízkým, tak také pozná, jak se bude v budoucnu chovat k němu.Vy jste stále čilý, pracujete. Co máte všechno na starosti?
Kromě toho, že vypomáhám při bohoslužbách, tak mám na starosti charitu po stránce duchovní. Dělám pro charitu bohoslužby, hraji na kytaru a zpíváme, člověk může při té příležitosti říci klientům nějaká slova povzbuzení.Spousta lidí ve vašem věku se cítí být zbyteční, přestává je bavit život. Co byste jim poradil?
Běda, když s tímhle člověk začne. Je naopak potřeba se do toho tlačit a chtít něco dělat. Je to o vnitřním postoji k životu. Člověk by to neměl vzdávat a snažit se pracovat. Výhodu mají opět věřící, kteří si uvědomují, že se neblíží konec, ale jiná forma života. Že to je forma života v boží náruči. O tom se snažím mluvit i s klienty. Když si zazpíváme, tak jsou otevřenější a lépe pak naslouchají. U starší generace, u rodičů, prarodičů je potřeba je nějakým způsobem zaměstnat. Nějak je nasměrovat, a nikoliv si říkat, že je tím nebudu otravovat. Když za sebou vidí staří lidé kus práce, začne je to bavit. Když je Vám smutno. Co děláte?
Mně smutno není. Je potřeba, aby člověk měl vztah k Pánu Bohu. Já začínám den tím, že říkám: Pane Ježíši, já se na tebe těším. Je třeba se těšit, protože zkrátka tak je ta naše cesta. Člověk potřebuje naději, bez naděje se nedá žít. Vždycky naše lidské naděje končí smrtí, k tomu, aby to pokračovalo dál, je potřeba ta naděje, která přesahuje smrt, to je naděje Boží.
Tu skutečnou naději má jenom ten, který je opřen o Boha, protože ten je zárukou naděje. Papež Benedikt, který je jedním z nejchytřejších lidí téhle planety, ten k tomu říká, že život si nemůžu dát, není jen tak sám od sebe, ale život je vztah. Jestli máme vztah k tomu, který je život sám, tedy k Bohu, tak žijeme.Jaké místo tady v centru Plzně máte rád, jaké místo je pro Vás důležité?
Pro mě je takovým místem katedrála. Pro biskupa je to místo, které má odpovědnost k tomu, aby učil pravdu, aby učil lásku, aby sloužil a vedl lidi. A nyní zvláště, když je katedrála opravená, je to nádhera.Mám jednu otázku na závěr. Jaké je vaše životní krédo nebo heslo, které jste si vybral?
Uvěřili jsme v lásku. Znamená to, že jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má a uvěřili jsme v ni. Mockrát za svůj život jsem poznal, jak mi Bůh pomáhá, jak mě má rád, ale mohou přijít chvíle, že cítím, že Bůh mlčí. Tady potřebuji tu víru, že věřím v to, co jsem mockrát zažil, věřím, že to pokračuje. To je tak jako když vezmete slunce na obloze. Když je zamračeno a prší, tak si člověk říká, že už nikdy nevyjde, ale pak se objeví. V tu chvíli, kdy je zataženo, je potřeba víra, že slunce vyjde a bude zase dobře, protože jsem to už několikrát zažil.
Příběh dřevěného kříže
V roce 1620 Moravou táhli Poláci, takzvaní lisovčíci, kteří zemi pustošili. Holešovský farář Jan Sarkander, když se Poláci blížili k obci, jim vyšel naproti s monstrancí a díky tomu byla obec ušetřena a lisovčíci jí jen prošli. Obyvatele to sice potěšilo, ale začaly se objevovat pochybnosti, zda farář nebyl ve spojení s protistranou. Farář byl pak mučen natahováním na skřipec v místě, kde dnes stojí Sarkandrova kaple, nedaleko teologické fakulty v Olomouci. Několik dní poté farář zemřel. Vloni, když k výročí kapli opravovali, bylo potřeba kapli upravit a trámy, na kterých faráře mučili, zkrátit. Z těchto zbytků dřeva bylo vyrobeno několik křížků. Dřevěný kříž tedy pochází z nástroje, na kterém byl umučený člověk, a protože ho faráři přezdívali rubín Moravy, je uprostřed kříže rudé srdíčko.
