Jedno z nevyšších ocenění města Plzně, Cenu 1. června, převezme ve středu na slavnostním zasedání Zastupitelstva města Plzně z rukou primátora Martina Baxy Dana Němcová, disidentka, signatářka Charty 77, její pozdější mluvčí a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ocenění získá za trvalou angažovanost v lidsko-právních aktivitách. Cenu 1. června uděluje město od roku 1993 za významný přínos demokracii, svobodě a spravedlnosti a za obhajobu lidských práv a svobod.
S návrhem udělit Cenu 1. června právě Daně Němcové se na primátora Martina Baxu obrátili studenti gymnázia na Mikulášském náměstí. Ve svém zdůvodnění uvedli, že v roce 1976 se Dana Němcová ve dvou politických procesech výrazně angažovala na straně pronásledovaných, po obvinění některých z nich organizovala spolu se svým manželem podporu vězněným. Studenti také zmínili její pokračování v lidskoprávních aktivitách po listopadu 1989. „Dana Němcová je mimořádným příkladem statečného, hodnotově konzistentního a vnitřně svobodného člověka,“ píší v dopise.
Dana Němcová dostane kromě pamětního listu zvonek, který symbolizuje Den prvého zvonění. V Plzni se 1. června 1953 postavili Plzeňané otevřeně proti komunistickému režimu, aby vyjádřili nesouhlas s měnovou reformou.
Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2 – 5. června 1953 odehrály. Do povstání se zapojilo na 20 000 osob, které na necelý den ovládly značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily. Během plzeňského povstání bylo na obou stranách zraněno na 250 osob, dalších 331 osob bylo odsouzeno v politických procesech a následovala i vlna represí a čistek. Po plzeňském povstání pokračovaly další nepokoje i v ostatních komunistických státech. O dva týdny později (17. června 1953) došlo k protikomunistickému povstání v NDR, o tři roky později pak ke Generální stávce v Polsku a k Národnímu povstání v Maďarsku.
Dana Němcová se narodila jako Valtrová 14. ledna 1934 v severočeském Mostě. V roce 1953 začala v Praze studovat psychologii na Univerzitě Karlově, kde poznala pozdějšího psychologa, filozofa a významného katolického intelektuála Jiřího Němce. Vzali se 2. července 1955, měli spolu sedm dětí. Po krátkém období relativní svobody v druhé půli šedesátých let okupovaly Československo armády Varšavské smlouvy. Němcovi ještě v létě 1968 naložili své potomky do kamarádčina trabantu a odjeli do Rakouska, aby počkali, jak se situace vyvine, zda dojde k zatýkání „socialismu nepřátelských elementů". Nedošlo - a oni se záhy vrátili domů.
Začala normalizace. Manželé Němcovi se počátkem sedmdesátých let sblížili s undergroundovou komunitou. Když začal komunistický aparát kriminalizovat členy skupiny The Plastic People of the Universe a další undergroundové hudebníky a když s nimi v roce 1976 uspořádal soudní proces, byli to mezi jinými právě Němcovi, kdo pro zatčené organizoval podporu mezi významnými, protirežimně orientovanými osobnostmi české vědy a kultury. Z podpory PPU se poté fakticky zrodila Charta 77, kterou Dana a Jiří Němcovi jako jedni z iniciátorů podepsali mezi prvními.
Mělo to okamžité důsledky. K prvnímu výslechu na Ruzyň si StB Danu Němcovou předvolala v den jejích narozenin, 14. ledna 1977. Následovalo vyhazení z práce (to se týkalo i Jiřího Němce, který od roku 1977 dělal nočního hlídače), domovní prohlídky, opakované předvolávání k výslechu a soustavná šikana. Přesto už rok po Chartě 77 zakládala Dana Němcová spolu s některými dalšími signatáři Charty Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. V roce 1979 byla Dana Němcová zatčena a strávila půl roku ve vazbě; v říjnu ji podmíněně odsoudili za podvracení republiky a roku 1980 byl na několik měsíců uvězněn Jiří Němec, který o několik let později odešel do exilu.
V lednu 1989, na začátku tzv. Palachova týdne, byla Dana Němcová zatčena, když šla jako mluvčí Charty 77 položit květiny k pomníku sv. Václava. Po listopadu se nejdřív nakrátko stala poslankyní federálního parlamentu, poté vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a pracovala v Poradně pro uprchlíky.
Držiteli Ceny 1. června jsou:
1993 Pavel Tigrid (významný český spisovatel, publicista a politik, jeden z nejvýznamnějších představitelů protikomunistického exilu)
1994 Fero Fenič (filmový režisér, scénárista, producent)
1995 Jacques Rupnik (francouzský politolog, historik, zabývá se střední a východní Evropou)
1996 Roger Scruton (britský filosof, estetik, politolog, spisovatel a hudebník)
1997 Jefim Fištejn (politický komentátor, publicista, esejista)
1998 Adam Michnik (polský historik, esejista, publicista, patřil k předním disidentům v hnutí Solidarita)
1999 Vilém Prečan (historik, zabývá se moderními českými dějinami)
2000 JUDr. Oto Ulč (politolog, publicista, spisovatel, jeden z nejznámějších českých exulantů)
2001 Petra Procházková (novinářka a humanitární pracovnice)
2002 Jan Šibík (fotoreportér, je známý svými fotografiemi z válečných konfliktů v Čečensku, Rwandě, Sieře Leoně, Liberii ad.)
2003 Jaromír Štětina (novinář, publicista, dokumentarista, známý jako válečný zpravodaj z míst dřívějšího Sovětského svazu)
2004 Michal Kubal (novinář, zahraniční, válečný zpravodaj)
2005 Ivan Medek (novinář, publicista, signatář Charty 77)
2006 Petruška Šustrová (novinářka, překladatelka, scénáristka, signatářka a mluvčí Charty 77)
2007 Jiří Stránský (spisovatel, scénárista, dramatik, překladatel)
2008 Sabina Slonková (přední investigativní žurnalistka s dlouholetou praxí redaktorky v Mladé frontě DNES, od roku 2005 působí v týmu internetového zpravodajského deníku Aktuálně cz)
2009 Václav Havel (bývalý prezident ČR, spisovatel, dramatik, jeden ze zakladatelů a prvních mluvčích Charty 77)
2010 Jiří Gruntorád (šíření zakázané literatury v totalitním režimu, zakladatel knihovny, která ochraňuje největší sbírku zakázaných a exilových knih, dokumentů, časopisů a dalších materiálů v Česku)
