V roce, kdy uplyne dvacet let od smrti Stanislava Judla, připravila Galerie Klatovy / Klenová jeho vůbec první retrospektivní výstavu. V průběhu roku vyjde jeho dlouho připravovaná monografie, jejíž autorkou je Pavla Pečinková.
Desetiletí, které Judlova tvorba pokrývá, představuje složité a přelomové období v českých kulturních dějinách. Charakter umělecké tvorby tehdy poznamenaly zvenčí nestandardní sociologické podmínky, zevnitř postmoderní revize principů tvorby a zásadní relativizace smyslu umění. V době, kterou charakterizovalo odmítnutí „velkých vyprávění“ a pojem „absolutní“ ztratil hodnověrnost, však Judl stále trvá na závaznosti obsahů sdělovaných prostřednictvím umění. Faustovská touha proniknout dál, než člověk stačí, se v něm spojuje s donkichotským rytířstvím. Nemůže se smířit s rozpadem hodnot a přijmout nabídnuté relativizující teze. Chápe principy pluralismu jen jako otevření a zmnožení výrazových možností, ale na postmoderní hry s řečí bez významů reaguje naopak intenzívním významovým zatížením svých prací a postupně se soustřeďuje na téma, které bylo pro avantgardní intelektuály a umělce po desetiletí tabu: ptá se, co je absolutno, zda je Bůh a v jakém vztahu k němu může být lidská duše.
Postmoderní „zrušení hodnot“ pro něj mělo osudový dosah: hledal v umění daleko víc, než může poskytnout, a vůbec asi hledal daleko víc, než je v lidských silách. Pokoušel se vyrovnat se svou konečností i se svými duchovními ambicemi bez opory náboženské víry a zjišťoval, že bez ní vlastně neumí a nemůže žít. „Duševní život je usilování po absolutním,“ řekl v jednom rozhovoru, „my ale nemůžeme nikdy v životě k absolutnímu dospět.“ Tímto paradoxem je určena celá jeho tvorba.
Výstava je umístěna v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech a potrvá do 10. 5. 2009.
