Jiří Krejčí vystavuje Obrazy a kresby na Zámku Klenová u Klatov a to do 30.září.
Výstava představuje výběr z životní tvorby významného českého malíře Jiřího Krejčího (1899 – 1977), jednoho z méně známých příslušníků meziválečné avantgardy. Na konci dvacátých a třicátých let se dotkl aktuálních dobových proudů (civilismus, kubismus, surrealismus), již tehdy se však zaměřil na reflexi krajiny, která pak až do konce života zůstala jeho ústředním tématem. Jeho dílo se sice časem proměňovalo, zároveň má zřetelnou vnitřní jednotu; pravidelně se vrací i některé konkrétní motivy. Současná výstava je tedy netradičně koncipována jako sled tematických průřezů jeho dílem. Po představení Krejčího začátků (chodba) následují v jednotlivých sálech soubory, věnované určitým principům (např. práce s tvarovou nadsázkou a metaforou, úsilí o postihnutí podstaty krajiny), konkrétním motivům (žena) či mezním polohám jeho díla (harmonie a klid, rytmus a dynamika). Vedle sebe jsou tak konfrontována díla z různých období jeho života, někdy i různých žánrů.
Jiří Krejčí se narodil v rodině spisovatele, literárního a divadelního kritika a sociálně-demokratického poslance a senátora F. V. Krejčího. Vyrůstal v měšťanském bytě na Vinohradech, až do začátku 1. světové války jezdil na letní byt do České Třebové, odkud pocházeli oba rodiče. Otec ho uvedl do literatury a hudby a naučil hrát na klavír. Mladý Krejčí se rozhodoval mezi hudbou a výtvarným uměním, nakonec r. 1918 zvolil Vysokou školu umělecko-průmyslovou; hudbu však nikdy neopustil. V roce 1919 přestoupil na Akademii výtvarných umění k profesoru Vlaho Bukovacovi a později do grafického ateliéru Maxe Švabinského. Jeho spolužáky byli například Jan Bauch a Vojtěch Tittelbach. Se silnou generací umělců, narozených kolem r. 1900 (mj. Jindřich Štyrský, Toyen, František Muzika, Adolf Hoffmeister, Zdeněk Rykr, Bedřich Wachsman a další) ho spojoval příklon k civilismu, v jehož stylu vytvořil první obrazy. Většina z nich zůstává ztracena; na výstavě na Klenové je toto období reprezentováno pouze několika litografiemi. 1925 absolvoval akademii, poté odjel na dva měsíce do Paříže. Vrátil se, aby dokončil dříve započaté studium na technice, povolání učitele matematiky a kreslení mu mělo zajistit obživu. Jako učitel odešel na Moravu a r. 1927 se stal členem Skupiny výtvarných umělců na Moravě. V roce 1931 se představil na první samostatné výstavě v Aventinské mansardě obrazy blízkými imaginativním krajinám Josefa Šímy. Vystavoval pak kontinuálně v podstatě celý svůj život, v 30. a 40. letech opakovaně v Topičově síni a v Mánesu, od r. 1937 se účastnil řady skupinových výstav SVU Mánes, jehož byl členem. Nesmírně bohatá je jeho činnost kritická a literární. Výtvarné kritiky psal pro denník Právo lidu a časopis Světozor, je autorem dvou menších monografií o Václavu Špálovi a Josefu Mánesovi a knihy Hovory o obrazech, v níž se snaží srozumitelnou formou přiblížit moderní umění současnému člověku. Poměrně bohatá je i jeho činnost ilustrátorská započatá v roce 1939 výtvarným doprovodem ke Znělkám Karla Hynka Máchy, provedeným v originální autorské technice malby na fotografický papír. V r. 1948 zakoupil dům v Chřibské v severočeském pohraničí a až do konce života sem zajížděl na letní byt. Na konci čtyřicátých let malbu krajiny na čas opustil a jeho snaha vyrovnat se s tehdejším značně zjednodušeným chápáním realismu se odrazila ve figurálních kompozicích a dobových žánrech. Již v polovině padesátých let však toto období překonává právě návratem k malbě, jejíž námětem je krajina severních Čech. V pozdním věku trávil v Chřibské téměř celý rok, 8. června 1977 zde i zemřel.
