V plzeňské galerii Azyl je poslední měsíc tohoto roku výstava, kterou připravilo duo autorů představujících se pod pseudonymem František Pon (celým jménem František Poněšický). Pod tímto jménem se skrývají manželé grafička a výtvarná redaktorka Jitka Baliharová a novinář Oldřich Přibík. Jejich umělecký pseudonym je odvozen od jihočeské vesničky Poněšice u Hluboké nad Vltavou, kde střídavě s bytem v Praze oba žijí ve svém domku. Spolu s nimi tam žijí asi tři desítky koček, z nichž tři jsou stálé domácí a zbývající do třicítky žijí na volno. Kočky jsou pro oba autory silnou výtvarnou i literární inspirací. Malují je ležící , sedící, bdící i spící.
Kromě portrétovaných koček vznikají ve společném ateliéru umělců i obrazy, kresby a grafiky mapující poklidný idylický svět pražských a jihočeských sousedů, náhodných kolemjdoucích i snových představ.
Rozhovor s Františkem Ponem
1.Jaká je historie Vaší tvorby a Vašich životů.
Společně jsme poprvé začali připravovat omalovánky pro děti někdy v osmdesátých letech minulého století. Původně Jitka malovala obrázky a Olda psal k těm obrázkům texty. Jenže jako většina autorů tak i my všechno vždycky necháváme na poslední chvíli, takže jak se blížil termín odevzdání obě práce se propojovaly a vnikalo všechno současně. Samotný František PON. se „narodil“ někdy kolem roku devadesát, když jsme se přestěhovali do Poněšic. Živili jsme se tehdy na volné noze externím redigováním textů a jak postupně mizela velká nakladatelství, nám mizely pracovní příležitosti, takže nezbývalo, než si najít stálé zaměstnání. Olda tedy odešel do Prahy a do jižních Čech od té doby o víkendech dojížděl a postupně s sebou začal vozit rozmalované obrazy, které Jitka předělávala a zároveň malovala jiné, které zase upravoval on.
2.Byli jste dříve manželským párem nebo párem výtvarníků?
Vzhledem k tomu že spolu žijeme téměř 30 let a Františku PONovi je něco kolem dvaceti tak nejdříve manželé, tedy manželé novinář a výtvarnice.
3.A jak to vlastně vypadá ve skutečnosti, když pracujete na obraze oba dva najednou. Máte rozdělené úkoly, nebo je každý z Vás specialista na určitou část? Nebo jeden rozhoduje a druhý provádí tahy štětcem?
Nejdřív se samozřejmě spolu bavíme o tom, co a jak namalovat, případně jaký námět použít na grafiku, často u skleničky, a pak jde už spíš o techniku, a dotažení určitého nápadu do konce. Tady se samozřejmě občas rozcházíme v názorech, ale v žádném případě ne „bouřlivě“. Jde spíš o detaily anebo drobnosti, které nakonec na celkový výsledek asi nemají zásadní vliv. Při samotné práci na obraze, kterých máme obvykle hodně rozmalovaných, dělá ty hrubší práce většinou Olda a ty jemnější propracovanější detaily Jitka.
Je pravda, že občas něco na nějakém už hotovém obraze někomu z nás vadí, takže každý máme nějaké oblíbenější a nějaké méně oblíbené obrazy, což je asi normální, když se na jednom výsledku podílejí dva lidé. Zároveň ale možná tyhle drobné rozpory dávají našim obrazům určitý charakter. Když se totiž stane, že jeden z nás namaluje obraz sám (takových obrazů bylo zatím jenom pět a šlo o dárky, které jsme jeden druhému připravili), je to okamžitě poznat. Tedy alespoň my to vidíme na první pohled, ale ani náhodný divák se nesplete, protože na nich není podpis „František PON.“ ale „Polovina Františka PONa“.
4.Váš kočičí svět a jeho zobrazování se zdá být nekonečný. Jednou portrét jedné kočky, podruhé jiné. Kočka s děvčátkem, kočka s pánem ve vaně, nebo jako doplněk dalších obrazů. Kdy se kočky na Vašich obrazech objevily poprvé a čím Vás inspirují?
Když se k vám jednou kočky nastěhují, už s vámi zůstanou. Nám se to stalo už téměř před čtvrtstoletím, a od té doby s námi kočky nejen žijí, ale také asistují při všem, co děláme.
Na naše obrazy se kočky dostaly snadno, úplně poprvé vlastní zásluhou, když někdo z nás nedával pozor a odešel od rozmalovaného obrazu. Kočkám se pak stačilo projít přes paletu s čerstvou barvou a na obraz otisknou svoje tlapky. Podobné je to i s jejich chlupama, které ať chcete nebo ne se pokaždé objeví i ve vrstvě závěrečného laku.
To, že jsme je postupně začali na obrazy také malovat, tak nějak vyplynulo samo od sebe. Když žijete dennodenně s takovou spoustou koček, vlezou vám pod kůži a život si bez nich už neumíte představit. Vyskakují na vás ze šuplat, schovávají se ve skříních, odháníte je marně z postele, když chcete jít spát, a v noci vás budí, když se po vás blaženě převalují a jsou těžké jako balvan. Časem si na to zvyknete a kočky se vám tak nějak sami od sebe dostanou do hlavy.
Inspirací pro nás kočky samozřejmě jsou, ale spíš než uměleckou inspirací jsou inspirací životní. Bohužel jejich pohodlný životní styl, pro nás zůstává stále pouze nedostižným vzorem. Obecně je ale kočka absolutně dokonalá. Absolutní hloubka jejích očí, absolutní měkkost tlapek, ladnost pohybů nebo absolutní rozkoš, s níž se vám protahuje na klíně a přede, jsou neuvěřitelně povznášející. Na druhou stranu je ale také někdy absolutně sobecká, opovržlivá nebo svéhlavá. A dokáže vás neuvěřitelně vytočit.
A jako domácí zvíře kočka alespoň nevyžaduje pravidelné procházky za každého počasí, má ráda pohodlí a teploučko jako většina z nás a nevynucuje si neustále pozornost oddaným „psím“ pohledem.
5.Váš život se dělí mezi Prahu a jihočeské Poněšice. Co Vám přináší střídání těchto dvou odlišných světů?
Především obživu, protože Olda v Praze přes týden pracuje, ale upřímně řečeno radši bychom „nestřídali“ a trvale bydleli v Poněšicích.
6.Jak se na přesuny z hlavního města na venkov a zpět dívají Vaše kočky.
Upřímně je nesnášejí, a když už s námi musejí do Prahy, kde tiskneme dvakrát ročně litografie, ztěžují nám odjezd všemi prostředky. V Praze potom zlobí a jsou protivné, protože jsou nedomazlené, jak na ně nemáme čas. Ten totiž při společných pobytech v Praze trávíme v litografické dílně.
7.Na Vašich obrazech se objevují výjevy z koupaliště, kaváren, parků i přírody. Jak a kde trávíte svůj volný čas, pokud zrovna nepracujete v ateliéru?
Jak kdy, ale většinou úplně obyčejně u knihy, televize, skleničky, u jídla s přáteli i bez nich zkrátka tak jako všichni ostatní.
8.Kromě malování píšete také básničky a povídky. Jste autory celkem pěti knih. Tři z nich, „Kočky to vědí líp“, „Kočkám chutná kaviár“ a „Kočky mluví ze spaní“ jsou věnovány Vašim kočičím členům rodiny. Kdo z Vaší dvojice je autorem těchto textů?
Texty stejně jako obrazy či grafiky dáváme dohromady společně. Jen u těch knih je to obráceně než u obrázků. Těm dává konečnou podobu Jitka a společným textům zase dává konečný tvar Olda
9.Další kniha „Dneska výtah nejezdí“ je pošťácký příběh ze Žižkova osmdesátých let minulého století. Jak vzniklo toto neobvyklé vybočení z Vaší tvorby, kde jinak hrají hlavní roli Vaši kočičí partneři?
Tahle naše zatím poslední kniha je inspirovaná dobou počátku 80. let, kdy Olda pracoval dva roky jako pošťák a kdy jsme vlastně začínali společný život. I když nejde o zcela autobiografický příběh, čtenáři se v knize dozví leccos o našem soukromí i prvních výtvarných úspěších a neúspěších a zároveň nasají atmosféru osmdesátých let minulého století s její absurditou a paradoxy na pozadí s nadsázkou a humorem napsaného, téměř detektivním příběhu.
10.Kniha „Želva Marie“ je naopak ve verších. Jak a kdy Želva Marie vznikla?
Tahle knížka dětských básniček a fotografií zvířat z pražské ZOO vznikla vlastně na objednávku zoologické zahrady, která hledala nejrůznější formy, jak svoji činnost propagovat a tohle byla jedna z nich. Knihu pro ZOO vydalo Nakladatelství Lidové noviny a podle dětských ohlasů malé čtenáře pobavila. Při práci na téhle knize jsme se tak trochu vrátili do osmdesátých let, kdy jsme psali a malovali pro děti, a ta práce nás opravdu bavila, takže je pravděpodobné, že časem vydáme další knihu básniček pro děti, ale tentokrát s vlastními ilustracemi.
11.Připravili jste též různé omalovánky a leporela pro děti. K výstavě v Azylu je jako bonus také kočičí kalendář pro příští rok. Je to Váš první nebo už má nějaké své předchůdce?
Je to náš první kalendář a vlastně také náš první vážnější nakladatelský pokus. Jak se zdá, lidem se líbí, takže ho vydáme i příští rok a věříme, že se dostane i k těm, kteří jej už letos nesehnali.
Připravila: Helena Fenclová
