„Možná přijde i kouzelník“ je název výtvarné expozice, která je dalším výstavním projektem Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. V rámci cyklu prezentací pedagoga obohaceného o zařazení do kontextu jeho studentů tentokrát představí své i studentské práce z ateliéru Prostorová tvorba - Meziprostředkové dialogy MgA. Milena Dopitová. Výstavu zahajuje vernisáž ve středu 13. ledna v 17 hodin v Univerzitní galerii v plzeňské Jungmannově ulici.
Významná současná konceptuální umělkyně na sebe upozornila již v polovině 90. let 20. století svým výrazně sociálně orientovaným uměleckým projevem. Jako zakládající členka skupiny Pondělí, zaměřující se především na všednodennost a běžnou banalitu, patřila k těm výtvarníkům, kteří se začali intenzivně zabývat stále naléhavějšími společenskými tématy, jako je hledání vlastní identity, pocit osamění, křehké a vratké etapy v životě člověka – dospívání, mateřství, stáří či samotná smrt.
Stěžejní část její tvorby tvoří především instalace, založené mnohdy na kombinaci videa či černobílé fotografie s rozmanitými prvky a prostorovými objekty, které dávají vyniknout konceptuální povaze díla a díky propojování různorodých médií umělkyni nejlépe umožňují vyjadřovat vlastní pocity i myšlenky. To, že jsou práce Mileny Dopitové nejen originální, ale současně i aktuální a ceněné nejen u nás, potvrzuje dlouhý seznam zahraničních expozicí, kterých měla možnost se doposud zúčastnit.
Vystavovala např. v ICA v Bostonu, na Biennale v Sao Paolu, v Sydney, v Kwangju, v Ludwig Museu v Budapešti, v Museé d´Art Moderne de la Ville v Paříži, v Matresse Factory v Pittsburghu, na Apertu v Benátkách či v Artists Space v New Yorku.
Téma výstavní konfrontace, jak napovídá již sám název výstavy, vychází ze zkušeností, kdy se nacházíme v situaci jakési volby, rozhodnutí, jež souvisí s naší budoucností. Bezprostřednost chvíle nabízí řešení, které nezaručuje úspěch, ale zároveň nepochybuje o důležitosti tohoto kroku. Hranice, výhybka nebo tzv. „ buď a nebo“ jsou termíny, které vystihují pocity a víru v happy end. Pokud však dojde k nějakému zvratu, snad možná přijde i kouzelník…
Výstava zahrnuje instalace různých médií - objekty, fotografie, videoprojekce, například objekt „Možná přijde i kouzelník“, fotografie z cyklu „Bylo, nebylo“, nebo projekci „Nalíčit, oholit“ (1999). Snad nejodvážnější Dopitové video nám nabízí se zdánlivým emocionálním odstupem pohled na rituál líčení mrtvého muže, který s lehkým úsměvem na tváři působí, jako by pouze snil a podvolil se dobrovolně tomuto mrazivě neuvěřitelnému experimentu. Dopitová však vždy usilovala o to, aby její práce nebyla vnímána jako banální snaha o šokování, povrchní voyerismus či prostý nevkus, ale aby každému připomínala, že smrt je přirozeným završením každého lidského života a není proto ani se svými rity ničím nepřirozená a zavrženíhodná.
