První panel konference Plzeňské rozhovory dnes zahájili američtí veteráni II. světové války, kteří se osobně zúčastnili osvobozování Plzně v květnu 1945.
Earl Ingram nejprve zrekapituloval cestu americké armády od vylodění v Normandii a pak zavzpomínal na nadšení obyvatel Plzně v májových dnech: „Netušil jsem, že potkám takové lidi na druhé straně světa,“ řekl Ingram a dodal, že mu v šedesátých letech bylo velmi smutno z politického vývoje v Československu. Nevěděl tehdy, jestli se do Plzně ještě podívá, a proto je velmi rád, že se může oslav 60. výročí osvobození účastnit osobně.
Erik Petersen byl řidičem tanku 16. obrněné divize. V Plzni na náměstí nacisté na tank stříleli a poškodili mu uniformu. Střelba jeho tanku zasáhla v Plzni některé budovy. Erik Petersen se v roce 1990 setkal s Václavem Havlem a poznamenal, že stále vidí na domech stopy po střelách – přesně tak, jak si to pamatuje z konce války. Dnes mu tato poznámka připadá hloupá. Plzeň se podle něj od té doby z šedivého a pochmurného místa změnila v jedno z nejkrásnějších měst, které zná. Za vyznání: „Mám rád toto město, mám rád vás všechny, kteří jste toho tolik zažili a vážíte si svobody, a kdykoliv bych za vás spolu s americkou armádou opět bojoval, kdyby vám někdo upřel vaši svobodu,“ sklidil Erik Petersen bouři potlesku.
Bývalý kulometčík Leo Hymas vzpomínal, že byl do armády odveden, když mu bylo necelých devatenáct let, a v boji ztratil svého vynikajícího přítele, jehož jméno je napsáno na památníku v Plzni. „Bojoval jsem poblíž synagogy, kde jsem střežil přístupovou cestu a kde bylo velitelství gestapa. Byl jsem velmi šťastný, když jsem viděl, že vše končí,“ řekl Hymas. Připojil i úsměvnou historku, jak se od něj nechali ve Starém Plzenci zatknout dva němečtí vojáci a on nevěděl, co s nimi. Nakonec je zamkl do kurníku, kde snad sedí dodnes. Většina německých vojáků chtěla být zajata Američany a ne Sověty. Válka pro něho ale skončila až o rok později v Japonsku a na její hrůzy nikdy nezapomene. To, že byl pozván na tuto konferenci jako řečník, pro něho znamená obrovskou poctu.
Dalším z panelistů byl vnuk generála Pattona George Patton Waters, který Plzeňanům vyřídil srdečné pozdravy celé rodiny žijící v USA, i jejich vděk za to, že vzdávají generálu Pattonovi poctu. Jsou na svého dědečka velice hrdí, i když on sám si ho moc nepamatuje, neboť mu bylo teprve pět let, když zemřel. Zároveň upozornil na fakt, že Plzeňané jsou vlastně také dětmi válečných veteránů, protože i jejich rodiče a prarodiče bojovali za svobodu, někdy dokonce jako členové ilegálního hnutí. Na závěr poděkoval za poctu být hostem města Plzně. On i jeho manželka se cítí v Plzni jako doma, i když jejich skutečným domovem je stát Severní Karolína v USA.
Další příspěvek s názvem „Osvobození Plzně a jihozápadních Čech (Historie vojenských operací)“ přednesl historik Tomáš Jílek z Fakulty pedagogické ZČU. Nejprve popsal rozložení spojeneckých vojsk na západní frontě od konce roku 1944 do jara 1945, situaci v Československu v dubnu 1945 a zahájení frontálního útoku americké armády do západních Čech 5. května 1945. Dále Tomáš Jílek přiblížil den po dni operace Američanů při osvobozování a uzavřel svůj příspěvek slovy: „Vojáci USA byli bezprostředně po příchodu do Plzně i jiných míst v západních Čechách nadšeně vítáni jako osvoboditelé. Americká vojska osvobodila celkem 9025 kilometrů čtverečních československého území. Podle dostupných údajů padlo v období bojů na území České republiky od 18. dubna do 9. května 1945 na 290 amerických vojáků.“
„Velitelská rozhodnutí při osvobozování západních Čech“ byla tématem příspěvku, který přednesl Jeffrey J. Clarke z Vojenského centra válečné historie USA ve Washingtonu. Situace při osvobozování západních Čech musí podle něj být vnímána v kontextu světové války, jejíž byla součástí. Jeffrey J. Clarke proto hovořil o záměrech generála Eisenhowera i o dalších souvisejících událostech na světových bojištích, zejména v Pacifiku. Na závěr se vrátil k situaci v Československu a konstatoval, že „i když pro mnohé zúčastněné bylo osvobození západních Čech velmi srdečnou událostí, následovalo po něm období, kdy bylo po celé generace vzájemné přátelství Čechů a Američanů zanedbáváno“.
Posledním panelistou byl historik Fakulty pedagogické ZČU Jan Kumpera, který hovořil na téma: „Plzeň v tajných dokumentech amerického ministerstva zahraničních věcí, duben a květen 1945“. Kumpera ve svém příspěvku citoval dokumenty, které přivezl ze studijního pobytu ve Washingtonu. Jedná se o relace a depeše z edice Foreign Relations of the USA. Týkají se amerického postupu do Československa a vztahují se k osvobození Plzně a západních Čech. Zatím nebyly v naší odborné literatuře využity. Podle Kumpery předložené dokumenty dokládají, kromě celkem známé Churchillovy prozíravosti v případě Československa, především důrazný postoj amerického ministerstva zahraničí. To v kritické době počátkem května 1945 – na rozdíl od prezidenta Trumana a vrchního velitele Eisenhowera – velice naléhavě prosazovalo postup americké armády až k Labi a Vltavě včetně osvobození Prahy, a to ještě 5. května, v předvečer osvobození Plzně. „Memoranda ministerstva předložená v této věci prezidentovi svědčí o tom, že nejen Churchill, ale též alespoň část amerického vedení si plně uvědomovala politicko-psychologické důsledky amerického podílu při osvobození Československa.“
V diskuzi po I. panelu se účastníci nejčastěji vraceli k osobním vzpomínkám na události května 1945.
Historik Tomáš Jílek mimo jiné vzpomněl neopakovatelnou atmosféru ekumenické bohoslužby v chrámu sv. Bartoloměje v Plzni, které se účastnilo na tři a půl tisíce amerických vojáků.
Bývalý plzeňský primátor Stanislav Loukota připojil vzpomínku na střelbu na plzeňském náměstí a zároveň upozornil na to, že i v době komunistické nadvlády měl každý možnost zaujmout k osvobození Plzně vlastní stanovisko. Někteří svůj názor zaplatili vězením a šikanováním, někteří naopak prošli bez úhony.
Historik Jan Kumpera nadnesl, že rozmanité pojetí událostí května 1945 v denním tisku v průběhu dalších let by jistě bylo zajímavým námětem pro odbornou práci, i když by patrně výsledek působil spíše tragikomicky.
Jiří Hladík vzpomněl vlastní účast v odboji a posteskl si, že velení americké armády zabránilo dobrovolníkům odjet na pomoc Praze. Podle něj sice mohli jet, ale pouze beze zbraně.
Tomáš Jílek upozornil, že v Plzni byly tisíce ozbrojených německých vojáků a pravděpodobně se chystala krvavá lázeň. Upřesnil, že si vysoce cení odbojového hnutí, ale kdyby k něčemu došlo, nebylo by možné silné vojenské jednotce vzdorovat.
Josef Dvořáček z Curychu uvedl, že je třeba mluvit o květnových událostech hlavně s mladými lidmi, připomenout jim například, co dělalo letectvo pro osvobození a jak byli později tito hrdinové pronásledováni. Upozornil také, že by se problematika měla zprostředkovat i mladým lidem na západ od našich hranic, například ve Švýcarsku.
Názor, že Američané bránili Plzeňanům v cestě na pomoc Praze, vyvrátil pan Kovařík. Vzpomínal, jak spoluobčany zvali osobně i rozhlasem na pomoc Praze. Z Plzně nakonec odjely dva autobusy, ale nebyly ani plně obsazené. Nikdo jim v cestě nebránil.
Osobní vzpomínku připojil i Štěpán Rusňák. Nejprve popsal zážitky své babičky a uvedl, že ještě dlouho bylo možné najít stopy po střelbě v omítce oken po celé Klatovské třídě. Pak vzpomněl, jak jako malý chlapec vnímal loučení Američanů s Plzní, a řekl, že už tehdy, v listopadu 1945, to pro něj byla předzvěst nadvlády komunismu.
