Puštík bělavý je druhou největší sovou obývající území České republiky s výskytem víceméně pouze v Moravskoslezských Beskydech a na Šumavě. Právě na Šumavě je jeho populace od roku 1995 obnovována pomocí reintrodukčního programu, tedy vypouštěním do přírody člověkem odchovaných jedinců.
A jak je v současnosti velká populace této sovy na Šumavě? „Během 13 let trvání reintrodukčního programu je potvrzeno 9 stabilních teritorií a velikost populace na Šumavě a v Pošumaví se odhaduje na 10-20 hnízdících párů,“ říká ornitolog Správy NP a CHKO Šumava Tomáš Lorenc.
Puštík bělavý je přes svou velikost predátorem živícím se převážně drobnými zemními savci (např. hraboši, rejsky) doplňkově i ptáky. Ač se jedná o sovu, jeho aktivita není striktně soustředěna do nočních hodin jako u jiných druhů sov, ale loví a létá jak za soumraku, tak i během dne. Lovecká teritoria má nejen v lesních komplexech, ale též na otevřených plochách jako jsou louky, pastviny či pole. Hnízdní lokality se vyskytují ve starších smíšených lesních porostech v nadmořských výškách 700 - 900 m.
A jak tato sova přežívá během zimního období? „Z telemetrického sledování vypuštěných a vysílačkou označených mláďat puštíka bělavého víme, že během podzimu převážně zalétávají do nižších poloh podhůří Šumavy, kde využívají mozaiku malých lesních celků, luk, polí a malých vodních toků, které jsou pro ně potravně atraktivní,“ doplňuje ornitolog Tomáš Lorenc. „Většinou v tomto typu krajiny také zůstávají i během zimy, protože klimatické podmínky jsou příznivější a umožňují jim snazší obstarávání dostupné potravy“.
Zimní období pro puštíka jako boreomontánního druhu nepředstavuje v našich podmínkách významnější problém. Na chladné počasí zimních měsíců jsou puštíci bělaví dobře adaptováni díky svému opeření, skládajícího se z prachového a krycího peří, které jim zaručuje dostatečný tepelný komfort. Další adaptací na chlad, jako u některých dalších druhů severských sov, je opeřený běhák i s prsty.
Vysokou sněhovou pokrývku či případný lokální nedostatek potravy během zimy je puštík schopen kompenzovat přesuny na větší vzdálenosti či krátkodobou orientací na jinou skupinu kořisti, např. ptáky. Ovšem při dostatku vhodné potravy není pro puštíka sněhová pokrývka překážkou. Je to dáno rozlišovací schopností sluchu ptáků a zejména sov, jež je obecně 10x výkonnější než u člověka, a také díky tomu, že sovy mají asymetricky posazené ušní otvory, levý je výše než pravý. Tato schopnost se uplatňuje při směrovém slyšení sov, kdy dokáží určit přesně polohu a směr pohybu kořisti v naprosté tmě či právě pod sněhem. Díky této adaptaci mohou sovy úspěšně lovit pod sněhem pobíhající drobné hlodavce a tak nijak nestrádat i během tvrdých zim.
Subjektivně hodnoceno, zimní sezóna nepřináší našim puštíkům bělavým nikterak frustrující období života, zjištěná mortalita telemetricky sledovaných jedinců souvisí s člověkem a jeho technickými výtvory, ne se schopností těchto ptáků přežívat ve volné přírodě.
