Při průběžné kontrole evidence zvířecích pacientů si šéf plzeňské záchranné stanice živočichů Karel Makoň zcela náhodně všiml dvou u ve stanici nejdéle chovaných svěřenců. "S hrůzou jsem zjistil, jak ten čas příšerně letí.
Jelikož u nás nemáme mnoho zvířat v trvalém chovu a jelikož jde opravdu o naše nejstarší pacienty, rozhodl jsem se, že je vyfotím a podělím se s Vámi o tuto zajímavou skutečnost," líčí Makoň.
První z nich je samec kosa černého. Ten byl do stanice dovezen po střetu s osobním automobilem z Horní Břízy. Tenkrát ho ještě předával nebožtík, kolega ornitolog Václav Lang. Bylo to 1.9. 2003, a tak je u nás kos již šestým rokem. Původně měl zlomené křídlo a poraněné levé oko. Křídlo špatně srostlo, nelétá a na oko nevidí, proto ve stanici zůstal jako trvalý handicap ve voliéře s ostatními drobnými ptáky. Na voliéru i lidi na stanici si zvykl, nebojí se, z jara pak každé ráno nádherně zpívá a každým rokem dokrmuje úplně cizí uměle odchovaná mláďata kosů, která si před vypuštěním ochotně osvojí.
Holub hřivnáč (druh divokého – lesního holuba) je díky své velikosti dominantním a nejdůležitějším pánem voliéry. Má však rovněž zdeformované křídlo a na rozdíl od kosa nelétá ani na malé vzdálenosti. Většinou pouze chodí a maximálně vyskočí na nižší větve. Hřivnáč je ve stanici pátým rokem, srazilo ho auto na Rokycanské třídě u Špitálského lesa. "Tenkrát nám volal pan Jiří Kula a pro holuba jsme jeli 30.5. 2004. Do dnešního dne ho máme ve voliéře jako živou ukázku zástupce divokých holubů. Hřivnáč se sice se službou na stanici moc nekamarádí, ale ve voliéře má už své místo," dodává Makoň.
Spolu s kosem a holubem jsou ve voliéře ještě dva handicapovaní zvonci zelení, drozd kvíčala, hrdlička zahradní, dlask tlustozobý a jeden od malého mláděte odchovaný a nevypustitelný (neustále se vracející) vrabec domácí.
"Je to taková veselá parta invalidů a má nejoblíbenější a nejživější voliéra na stanici."
