Život Pavla Krbce z Chebu se pomalu začíná vracet do normálních kolejí. Osmačtyřicetiletý muž seděl 8. března za volantem patrového Neoplanu, kterým se skupina karlovarských turistů vracela z lyžařského zájezdu do Alp. Pět kilometrů za hranicemi autobus vyletěl ze silnice a zřítil se na louku. Bilance byla tragická - 19 mrtvých a 35 převážně těžce zraněných.
Řidiči se nepřevrátil jen autobus, ale celý svět. Jako kdybych přestal žít, popsal svoje pocity. Dodnes nevypovídal na policii, která ho obvinila ze zavinění nehody.
"Hodilo mě to zadkem doprava. Pak mám okno a další děj si vybavuji, až když jsem ležel venku a kolem bylo plno sanitek. To se mi bude promítat před očima až do konce života. Stále na to myslím. Lítá mě hlavou pořád dokola, proč se to stalo. Čím více ale o tom přemýšlím, tím více jsem přesvědčený, že jsem chybu neudělal," vzpomíná s trpkým výrazem.
O práci autobusáka přišel a k taxikaření, kterým si přivydělával, se zatím vrátit nechce. "Netroufnu si ještě vozit cizí lidi. Sám v autě ale jezdím, dojíždím totiž do práce. Dělám pomocného dělníka za šest tisíc měsíčně. Jsem rád, že jsem vůbec něco sehnal. Žiji už deset let s přítelkyní a dvěma dětmi, takže je každá koruna dobrá," říká.
Šest týdnů po havárii nevytáhl paty z domu. "Když jsem se dostal z toho nejhoršího, začal jsem postupně chodit ven. Trochu jsem se bál, jak budou lidi v ulicích reagovat. Potkal jsem pár známých. Pozdravili jsme se. Chovali se ke mně přátelsky. O nehodě jsme nemluvili. V práci vědí, kdo jsem. Nijak to netajím. Nikdo se mě ale nevyptává, já sám o tom nemluvím. Hledím si své práce a snažím se na to nemyslet," prozrazuje Krbec. Od okamžiku, kdy byl propuštěn z nemocnice, přestal sledovat televizi a číst noviny.
