PLZEŇSKÉ OZVĚNY festivalu japonských filmů a kultury EIGASAI 2013

Plzeňské ozvěny festivalu japonských filmů a kultury Eigasai 2013 se budou konat 6. – 10. února 2013 v kině Beseda v Měšťanské besedě v Plzni. Festival v mnohém navazuje na úspěšné Dny japonské kultury pořádané Bezejmennou čajovnou, ale také na téměř dvacetiletou spolupráci mezi městem Plz...

Cílená propagace v Plzni

Plzeňské ozvěny festivalu japonských filmů a kultury Eigasai 2013 se budou konat 6. – 10. února 2013 v kině Beseda v Měšťanské besedě v Plzni.

Festival v mnohém navazuje na úspěšné Dny japonské kultury pořádané Bezejmennou čajovnou, ale také na téměř dvacetiletou spolupráci mezi městem Plzní a japonským městem Takasaki. Na diváky čeká 8 filmů, výstava velkoformátových fotografí Jana Dienstbiera Takasaki, přednáška o estetice a mystice japonské kuchyně japanologa Robina Š. Heřmana, ochutávky japonských jídel v podání šéfkuchaře Marka Hory nebo beseda o natáčení prvního českojaponského filmu Antonína Procházky ml. Splněný Zen.

Největší pozornost věnují Plzeňské ozvěny festivalu Eigasai 2013 jedinečné osobnosti japonského filmu, kterou je režisér IMAMURA Šohei. Imamura jako jediný Japonec získal opakovaně Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes – nejprve za proslulou Baladu o Narajamě (jediný film, který mohou plzeňští milovníci filmu znát z projekcí zdejšího Filmového klubu) a o 14 let později za brilantní snímek Úhoř (Unagi, 1997).

„Retrospektiva IMAMURY Šóheie je Plzni představena v rozsahu, který nemá dosud obdobu v celoevropském kontextu. Sehnat kopie některých filmů hraničilo téměř se zázrakem”, říká Robin Š. Heřman ze spolupořádající Česko-japonské společnosti. Imamurovy snímky se vyznačují především fascinací vztahem mezi realitou a fikcí, jak ve filmu, tak i v životě, napětím mezi kulturně spoutanou a pudovou složkou lidské osobnosti, magickou rolí symbolů, reflexí kulturně predestinované viny a řadou dalších, bytostně univerzálních témat, která IMAMURA dokáže podat s mistrovským nadhledem a jemnou ironií.

Druhá programová sekce přináší sérii nenapodobitelných komedií, volně sdružených pod titulem Smích prochází žaludkem. Prostřednictvím těchto filmů budou mít diváci možnost nahlédnout do hluboce osudového vztahu Japonců k jídlu i k jeho přípravě a podávání a také do prostředí proslulých kjótských čajoven s tajuplnými gejšami.

Všechny filmy festivalu budou promítány v plzeňské premiéře a v původním znění s českými a většinou i paralelními anglickými titulky.

Předprodej vstupenek:
Informační centrum města Plzně
nám. Republiky 41, Plzeň

Měšťanská beseda
Kopeckého sady 13, Plzeň
Tel: 378 035 415, e-mail:ticketing@dominikcentrum.cz

Za každé čtyři zakoupené vstupenky na všechny filmy a besedy Plzeňských ozvěn festivalu Eigasai 2013 obdrží divák 100,- bonus na jakékoli menu v sushi baru ZEKE.

Plzeňské ozvěny festivalu japonských filmů a kultury Eigasai pořádá:
Bezejmenná čajovna ve spolupráci s Česko-japonskou společností, Velvyslanectvím Japonska v ČR, nadací The Japan Foundation a Dominik centrem.

Hlavní partner festivalu: Plzeň 2015

Partner festivalu: Sushi bar ZEKE

Více informací najdete na www.eigasai.cz/plzen

Kontakt: Ivo Hucl, bezejmenna@volny.cz tel: 723 406 787
Robin Š. Heřman, shoen@japan.cz tel: 777 880 847

Kompletní program:


středa 6. 2. 17.00
IMAMURA Šóhei -Uloupená vášeň / Nusumareta yokujó, 1958, ČB, 92 min. (Imamurův první film)

středa 6. 2. 20.00 IMAMURA Šóhei -Teplá voda pod červeným mostem / Akai hashi no shita no nuri mizu, 2001, 119 min. (Imamurův poslední film)

čtvrtek 7. 2. 17.00 MIZUTA Nobuo - Maiko-haaaan! / Maiko Haaaan! 2007, 120 min

čtvrtek 7. 2. 20.00 IMAMURA Šóhei - Pornografové / Ero gotoshitachi ni yoru jinruigaku nyumon, 1966, ČB, 128 min.

pátek 8. 2. 17.00 Ogigami Naoko - Brýle / Megane, 2007, 106 min.

pátek 8. 2. 20.00 IMAMURA Šóhei - Úhoř / Unagi, 1997, 134 min. (Zlatá palma v Cannes)

sobota 9.2. 17.00 Antonín PROCHÁZKA ml. - Splněný zen / beseda o natáčení prvního česko-japonského filmu a cestě po Japonsku (vstup volný)

sobota 9.2. 20.00 IMAMURA Šóhei - Hluboká touha božstev / Kamigami fukaki yokubó, 1968, 175min.

neděle 10.2. 17.00 Estetika a mystika japonské kuchyně – přednáška japanologa a mnicha Robina Š. Heřmana
Demonstrace a ochutnávka tradičních japonských jídel – šéfkuchař sushi baru ZEKE Marek Hora

neděle 10.2. 20.00
ITAMI Jūzō - Pampeliška / Tanpopo, 1985, 115 min.

Všechny filmy budou v Plzni uvedeny v premiéře

Anotace k filmům a portréty režisérů:

Imamura Šóhei (1926 – 2006)

Imamura Šóhei patří mezi klíčové osobnosti japonské kinematografie druhé poloviny dvacátého století a bývá řazen mezi přední režiséry tzv. nové vlny šedesátých a sedmdesátých let. Na rozdíl od tvůrců jako Óšima Nagisa či Jošida Jošišige, kteří působili stranou velkých filmových studií a hojně své filmy realizovali ve spolupráci s progresivní a autorskou svobodu zaštiťující společností Art Theatre Guild, byl Imamura většinu své tvorby spjatý s Nikkacu, jedním z tehdejších největších filmových studií. To však nikterak nesnižuje modernistický styl jeho snímků, jeho výraznou osobní vizi a touhu točit jiným stylem a o jiných tématech, než bylo obvyklé pro zasloužilé mistry typu Mizoguči Kendži či Ozu Jasudžiró. V šedesátých letech, kdy Nikkacu zásobovalo kina žánrovými snímky pro mladé publikum, byl Imamura jedním z mála tvůrců, kteří si dokázali navzdory politice studia prosadit vlastní tvůrčí směr. Imamura vstoupil do filmového průmyslu coby asistent režie ve studiu Šóčiku, kde se jeho mistrem stal sám velký Ozu Jasudžiró. Nicméně z konzervativního studia odešel v roce 1954 ke konkurenčnímu Nikkacu. Zatímco Ozu se pro mladého tvůrce stal vzorem spíše negativním, vůči jehož vznešeným středostavovským melodramatům, jež oslavovaly tradiční hodnoty, se cíleně vymezoval, u Nikkacu našel ideálního mentora, jenž dokázal nasměrovat Imamurovu fascinaci lidovou kulturou a přízemně tělesnou podstatou lidské existence. Režisér zemitých komedií Kawašima Júzó se jednak stal jeho blízkým přítelem, ale i učitelem. Imamura u něho pracoval jako asistent režie a podílel se na scénářích k několika jeho filmům, včetně Bakumacu taijóden (Slunce posledních dní šógunátu, 1957) dnes považovaného za jeden z nejzásadnějších filmů japonské kinematografie. Imamura režijně debutoval v roce 1958 snímkem Uloupená vášeň (Nusumareta jokudžó), v němž se spájel Kawašimův vliv s krystalizujícími Imamurovými motivy. Režisérovu tvorbu můžeme počínaje šedesátými léty rozdělit do tří období. První desetiletí charakterizují hrané snímky povětšinou točené na černobílý širokoúhlý materiál, v nichž Imamura ohledával pudovost a živočišnost lidské společnosti prostřednictvím postav z nejnižších vrstev. Tyto filmy hojně využívají zvířecí symboliku, která se někdy objevuje i v názvech, např. Buta to gunkan (Prasata a bitevní lodě, 1961), nebo Záznam o japonském hmyzu (Nippon končúki, 1963). V návaznosti na vrcholné snímky Rudá vražedná touha (Akai sacui, 1964) a Pornografové: Úvod do antropologie (Erogotošitači jori Džinruigaku njúmon, 1966), v nichž používal dokumentární, potažmo reportážní postupy se vydal ohledat otázku možnosti zachytit pravdu na film v dokumentárním experimentu Ningen džóhacu (Zmizení člověka, 1967). Po náročném mnohaměsíčním natáčení a komerčním neúspěchu nákladného antropologického eposu Kamigami no fukaki jokudžó (Hluboké tužby bohů, 1968), který přivedl studio Nikkacu takřka k bankrotu, Imamura zanevřel na hrané filmy a věnoval se dokumentům, které představují druhé období jeho tvorby. V nich se zabýval dějinami z pohledu obyčejných lidí v kontrastu k velké historii dějepisců a současně poodhaloval tabuizované aspekty válečné mašinérie během druhé světové války i soudobé japonské společnosti. K režii hraných filmů se vrátil v roce 1976 fiktivním pojednáním o pouti reálného sériového vraha napříč Japonskem Moje úloha je pomsta (Fukušú suru wa ware ni ari). Tím také započalo finální období jeho tvorby. Do něj náleží jednak výpravné projekty, jimiž v hrané podobě vrcholí Imamurův předchozí zájem o velké historické události z pohledu obyčejných lidí. Vedle chaosu a bouří začátku restaurace Meidži v A proč ne! (Édžanaika, 1981) se věnoval především událostem druhé světové války. Ty ukazoval prostřednictvím životů výstředních figur zapomenutých oficiální historií jako byli Kuplíř (Zegen, 1987) a Kanzó sensei (Doktor játro, 1998), ale také z pozice obyčejných lidí v Černém dešti (Kuroi ame, 1989). V roce 1983 získal na prestižním festivalu v Cannes hlavní cenu Zlatou palmu za svou naturalistickou adaptaci románu Fukazawy Šičiróa Balada o Narajamě (Narajama bušikó, 1983). Jako jediný japonský režisér a jeden z mála světových režisérů tuto cenu získal dokonce ještě jednou, konkrétně za symbolistní film Úhoř (Unagi, 1997). S filmovou kariérou se rozloučil vskutku důstojně, úsměvným a lehce erotickým filmem Vlažná voda pod červeným mostem (Akai haši no šita no nurui mizu, 2001).

Středa 6.2. 17.00 a 20.00
Imamura Šóhei - Uloupená vášeň / Nusumareta yokujō / Stolen Desire
Japonsko 1957
režie: Imamura Shōhei
námět: Kon Tōkō
scénář: Suzuki Toshirō
kamera: Takamura Kuratarō
hudba: Mayuzumi Toshirō
hrají: Takizawa Osamu, Yanagisawa Shinichi, Nagato Hiroyuki, Nishimura Kō, Takamura Hayao, Ogasawara Shōjirō

První autorský Imamurův celovečerní film s prvky komedie sleduje soubor herců a hereček tzv. stanového divadla, což je nejlidovější variace tradičního japonského divadla kabuki. V tomto snímku Imamura poprvé předestřel témata a přístupy, které se staly charakteristické pro celou jeho pozdější tvorbu. Uloupená vášeň nezapře vliv Imamurova režijního mentora a blízkého přítele Kawašimy Júzóa, jenž proslul přisprostlými lidovými komediemi. Imamura se namísto vyprávění příběhu soustředí na krátké epizody, které vykreslují jednotlivé figury souboru i venkovské komunity, přičemž vytváří mix karnevalové frašky a sociální tragikomedie. Snímek brilantně předjímá režisérův zájem o lidi z nejnižších vrstev japonské společnosti a vůbec o tělesnou stránku lidské existence. Zároveň zrcadlí jeho dlouholetou zálibu v umění nikoli ve vysoké formě oficiální kultury, ale naopak coby přízemní lidové zábavy.

Imamura Šóhei -Vlažná voda pod červeným mostem / Akai hashi no shita no nurui mizu / Warm Water under the Red Bridge
Japonsko 2001
režie: Imamura Shōhei
námět: Henmi Yō
scénář: Imamura Shōhei
kamera: Komatsubara Shigeru
hudba: Ikebe Shinichirō
hrají: Yakusho Kōji, Shimizu Misa, Baishō Mitsuko, Fuwa Mansaku, Natsuyagi Isao, Kitamura Yukiya

Zatímco v řadě případů, kdy staří zasloužilí režiséři realizují filmy na sklonku života, lze v lepším případě uctivě přehlížet nedostatky či vyhýbat se srovnání s jejich vrcholnými díly, Imamura ve věku sedmdesáti čtyř let natočil snímek, který nejen že ukazuje jeho tvůrčí svěžest, ale hravě svou originalitou a vyvážeností strčí do kapsy i výtvory mladších konkurentů. Uhrančivé dílo o ženské sexualitě a mužském egu zasazené do současnosti vychází z premisy připomínající staré legendy či mýty. Hrdina, jehož v profesním i osobním životě opustila štěstěna, se dozví o místě, kde se má ukrývat poklad velké ceny. Když dorazí do přímořského městečka a najde dům u červeného mostu, kde má poklad být ukrytý, seznámí se s majitelkou domu, pohlednou mladou ženou Saeko. Ta má nezvyklé tajemství: kdykoli dojde sexuálního vyvrcholení, začnou se z ní řinout gejzíry vlažné vody. Vlastnost, kterou Saeko stydlivě schovává, v hrdinovi probouzí vášeň i sebevědomí, ale také představuje pilíř lokálního ekosystému. Poslední celovečerní snímek Imamury Šóheie, prošpikovaný úsměvnými vedlejšími liniemi, uhrane jednak svou bezprostřední živelností, ale také nadsázkou i komplexností, s nimiž rozvádí svou psychoanalyticky symbolickou premisu.

čtvrtek 17.00 a 20.00
Mizuta Nobuo - Maiko haan! / Maiko-haaaan! / Maiko haaaan!!! (sekce Smích prochází žaludkem)
Japonsko 2007
režie: Mizuta Nobuo
scénář: Kudō Kankurō
kamera: Fujiishi Osamu
hudba: Iwashiro Tarō
hrají: Abe Sadao, Tsutsumi Shinichi, Shibasaki Kō, Koide Saori, Kyōno Kotomi, Sakai Wakana

Uťáplý úředník Onizuka z tokijské firmy distribuující instantní nudle rámen je naprostý blázen do maiko, mladých učednic na gejši. Má vlastní webové stánky, kde o nich nadšeně referuje, při jakékoli příležitosti je fotí a sní o tom, že by mohl patřit mezi jejich vybranou a uzavřenou klientelu. Naděje mu svitne ve chvíli, kdy je v práci degradován na post v regionální pobočce v Kjótu, městě gejš. Onizuka ochotný udělat ve své fascinaci gejšami cokoli, pustí k vodě svou přítelkyni a horlivě pracuje na uskutečnění svého snu, což zahrnuje i plán stát se profesionálním hráčem baseballu. Jeho přítelkyně chce získat svého milého zpět, takže se sama stane maiko. Ztřeštěná komedie plná komiksové nadsázky představuje pro Japonsko tak charakteristickou absurdní koláž ikonických prvků moderní i tradiční kultury. V pop-artovém víru se prolínají tváře gejš i jejich obsesivních fanoušků s originálními rámen, baseballem i fenomén internetových blogerů.

MIZUTA Nobuo (1958 – )
Mizuta Nobuo přešel do filmového průmyslu, jenž dnes ovládají velké televizní společnosti, v návaznosti na svou televizní tvorbu. Stejně jako desítky jiných režisérů s totožnou kariérní dráhou, ani Mizuta nemá vyloženě osobitý styl. Proto také v jeho filmografii najdeme rozličné tituly jako je celovečerní adaptace populárního komiksu Hanada šónenši (Hanada – chlapec kronikář, 2006) o chlapci, který vidí duchy, plačtivé katastrofické melodrama 252 seizonša ari (252 signál přeživších, 2008) nebo sportovní komedie Tsuna hiichatta! (Přetáhneme je!, 2012). Mizuta ovšem našel ideálního spolupracovníka ve scenáristovi a režisérovi Kudōovi Kankurōovi. Ten na sebe na začátku tisíciletí upozornil jako autor několika adaptovaných scénářů, jež ve své době daly vzniknout klíčovým titulům japonské kinematografie přelomu tisíciletí; jmenovitě Go! (2001), Ping Pong (2002) a Iden & Tity (2003). Kudó debutoval jako režisér podle vlastního scénáře filmem Majonaka no Jadži-san Kita-san (Půlnoční pouť Jadžiho a Kity, 2005), který předznamenal ztřeštěný humor a kolážovou hyperstilizaci typickou pro jeho další snímky, stejně jako pro tituly, které podle Kudōových scénářů režíroval právě Mizuta. Na první vzájemnou spolupráci Maiko haan! navázali snímky Nakumonka (Nebudeme brečet, 2009) a Šazai no ósama (Král omluv, 2013).

Imamura Šóhei - Pornografové: Úvod do antropologie / Erogotoshitachi ni yoru jinruigaku nyumon / The Pornographers
Japonsko 1966
režie: Imamura Shōhei
námět: Nosaka Akiyuki
scénář: Imamura Shōhei, Numata Kōji
kamera: Himeda Shinsaku
hudba: Kusunoki Toshirō, Mayuzumi Toshirō
hrají: Ozawa Shōichi, Sakamoto Sumiko, Kondo Masaomi, Sagawa Keiko, Nakamura Ganjirō, Nishimura Kō

První snímek, který Imamura natočil pod hlavičkou vlastní produkční společnosti (byť nadále s distribuční i produkční podporou studia Nikkacu) představuje jeden z vrcholných titulů prvního období jeho filmografie. Obraz každodenních trampot čtyřicátníka Ogaty, který zaopatřuje svou ženu a její děti z předchozího manželství coby výrobce a distributor pornografie, představuje uhrančivou sondu do lidské společnosti z hlediska sexuality. Hrdina bere svou pornografickou branži jako poslání, které lidstvu dává možnost ventilovat své tělesné potřeby a mít alespoň něco ze života. Současně je pro něj pornografie naprosto pragmatická činnost, která mu umožňuje zabezpečit svou rodinu. Počínaje filmem Buta to gunkan (Vepři a válečné lodě, 1961) používal Imamura jako paralely k hrdinům svých filmů zvířata. Lidské bytosti, za jejichž kariérním pachtěním a každodenním obstaráváním stojí ryze tělesné motivace, snímá bez odsudků a ryze pozorovatelsky, jako kapra, který plave v akváriu v kadeřnictví hrdinovy ženy. Kameraman Himeda Šinsaku, snímá veškeré dění v kompozičně fascinujících dlouhých záběrech, které důmyslně ironizují počínání postav.

pátek 8.2.17.00 a 20.00
Ogigami Naoko - Brýle / Megane / Glasses (sekce Smích prochází žaludkem)
Japonsko 2007
režie: Ogigami Naoko
scénář: Ogigami Naoko
kamera: Tanimine Noboru
hudba: Kaneko Takahiro
hrají: Kobayashi Satomi, Ichikawa Mikako, Kase Ryō, Mitsuishi Ken, Motai Masako

Poetická komedie mladé japonské režisérky se odehrává na odlehlém pobřeží malého odlehlého ostrova. Do tamního zapadlého pensionu bez jediného hosta přijíždí distingovaná paní učitelka z velkého města - a to z jediného důvodu: Dočetla se v průvodci, že široko daleko nefungují mobilní telefony. Hrdiny, kteří všichni po svém objevují v tomto zapadlém koutě prostou radost z každodenního života, spojuje jediné: Všichni nosí brýle. Kromě symbolických brýlí a nedozírného oceánu hraje ve filmu zásadní roli ještě jedna rovina, která úzce souvisí s jedním z témat letošního festivalu: Vztah Japonců k tradičním pokrmům a jejich bezmála rituální přípravě...

OGIGAMI Naoko (1972 – )
Ogigami Naoko je mladou japonskou režisérkou, která si počátkem 21. století získala popularitu v zahraničí a následně se stala i svérázným fenoménem v Japonsku. Po dokončení studia na univerzitě v rodné prefektuře Čiba přesídlila do Spojených států, kde studovala film na Univerzitě Jižní Kalifornie. Během studií pracovala pro společnosti natáčející reklamy a současně realizovala vlastní krátkometrážní snímky. Celovečerním debutem Bábá Jošino (Kadeřnictví Jošino, 2004) předznamenala charakteristické prvky své tvorby. Tento i její nadcházející snímky jsou idylické komedie zabydlené výstředními, ale dobrosrdečnými figurkami, které charakterizuje nějaká roztomilá obsese a navzdory rozdílům táhnou za jeden provaz. Decentně rozverný styl pomohl snímku k popularitě na zahraničních festivalech, které si začínající režisérku nadále držely v hledáčku. Její třetí film Kamome šokudó (Jídelna Kamome, 2006) o Japonce, která si otevře malou jídelnu ve Finsku, měl nečekaný úspěch i v Japonsku. Režisérčin zatím poslední film Rentaneko (Pronájem koček, 2012) je vystavěný okolo excentrické dívky, která osamělým lidem půjčuje kočky.

Imamura Šóhei - Úhoř / Unagi / Eel
Japonsko 1997
režie: Imamura Shōhei
námět: Yoshimura Akira
scénář: Imamura Shōhei, Tengan Daisuke, Tomikawa Motofumi
kamera: Komatsubara Shigeru
hudba: Ikebe Shinichirō
hrají: Yakusho Kōji, Shimizu Misa, Baishō Mitsuko, Emoto Akira, Aikawa Shō, Tokita Fujio

Druhý Imamurův film ověnčený prestižní hlavní cenou z festivalu v Cannes na jednu stranu uplatňuje charakteristické prvky režisérovy předchozí tvorby, ale namísto zemitého pohledu na lidskou existenci přináší surreálně symbolistní pojednání o emocích ukrývajících se hluboko v nitru člověka. Po osmi letech strávených ve vězení za vraždu nevěrné manželky začíná bývalý úředník Jamašita nový život jako holič v malém městě. Introvertní málomluvný muž, který komunikuje takřka výhradně jen se svým úhořem, o něhož se staral ve vězení, se vlastně proti své vůli začleňuje do společenství bizarních figurek ze svého nového okolí. Navíc v holičství začne pracovat mladá žena, kterou Jamašita náhodou zachránil, když si chtěla vzít život, a která mu připomíná jeho manželku. Úhoř vzniklý na sklonku Imamurovy kariéry představuje uhrančivé dílo, které si diváky podmaní svou lehce groteskní atmosférou a jemným humorem. Ačkoli v centru vyprávění stojí Jamašita a jeho emoce, film ho ukazuje maximálně odtažitě. Podobně jako titulní ryba je hrdina figurou, která divákům na první pohled proklouzává mezi prsty. Stejně jako vůči jiným postavám filmu se Jamašita i vůči divákům otevírá spíše mimoděk prostřednictvím svého výstředního jednání, ale také skrze četné surreální symbolické sekvence.

sobota 9.2. 17.00 Antonín PROCHÁZKA ml. - Splněný zen / beseda o natáčení prvního česko-japonského filmu a cestě po Japonsku
Na pracovním zájezdě v Japonsku se loutkář z menšího českého divadla zamiluje do japonské překladatelky. Ona mluví jen anglicky a japonsky, loutkář velmi špatně anglicky. Po návratu domů loutkář všechno prodá a za získaný obnos na Vánoce odcestuje do Japonska budovat vztah. Po vyčerpávajících cestovních zážitcích se přece jen setkají, ale dívka je pragmatičtější. Loutkář také špatně pochopil zdvořilostní anglické fráze a čekal trochu něco jiného. Po zásadním „NE“, se loutkáři boří vysněné představy, utratí omylem veškeré peníze a zhroutí se. Rozhodne se však dojít 300km pěšky do Tokia a nějak si poradit. Cestou ho potká Splněný Zen, malé filozofické pozastavení a mnoho neturistických zážitků, díky kterým konečně uvidíme Japonsko, takové jaké je. Venkov, luxusní i ponuré Tokio, tradiční i nové zvyklosti. Prožijeme noc v japonském lese, s japonskými bezdomovci, strávíme několik dní na japonském venkově.

Imamura Šóhei - Hluboká touha božstev / Kamigami no fukaki yokubō / The Profound Desires of the Gods
Japonsko 1968
režie: Imamura Shōhei
námět:
scénář: Imamura Shōhei, Hasebe Keiji
kamera: Tochizawa Masao
hudba: Mayuzumi Toshirō
hrají: Mikuni Rentarō, Kawarazaki Chōichirō, Kitamura Kazuo, Okiyama Hideko, Katō Yoshi, Matsui Yasuko

Již úvodní sekvence složená ze záběrů mořských živočichů tetelících se pod hladinou navozuje nezaujatě pozorovatelský tón snímku, který je považovaný za jedno z vrcholných děl Imamury Šóheie. Režisérův první barevný film je zasazen na ostrov Kuragedžima na jihu Japonska, kde sleduje místní primitivně žijící komunitu, v čele s rodinou patriarchy. Starý muž si udržuje vliv nad celým společenstvím tím, že svou vlastní rodinu drží pod dobrovolně uvaleným těžkým jařmem kmenových rituálů. Když tu na ostrov přijíždí inženýr z Tokia, který má za úkol najít nový zdroj vody pro skomírající cukrovar. Ze střetu tradičního kmenového společenství s moderním světem Imamura nevyvozuje enviromentalistické soudy. Naopak se soustředí na vykreslení přízemně lidských konfliktů, které ze setkání dvou kultur vycházejí. Jak se členové primitivní společnosti postaví výzvě modernity a co to řekne o nich samotných? Filmografii Imamury Šóheie můžeme označit za hledání podstaty či dokonce pravého ducha japonské společnosti. V tomto strhujícím antropologickém eposu se cíli přiblížil možná nejvíce. Zdejší primitivní kmenová komunita, na jedné straně žijící bok po boku s divokými zvířaty, ale současně poznamenaná egem a tužbami každého jednotlivce, výmluvně odhaluje obecné základy lidské společnosti.

Neděle 10. 2. 20.00
Itami Jūzō - Tanpopo / Tanpopo / Tampopo (sekce Smích prochází žaludkem)
Japonsko 1985
režie: Itami Jūzō
scénář: Itami Jūzō
kamera: Tamura Masaki
hudba: Murai Kunihiko
hrají: Yamazaki Tsutomu, Miyamoto Nobuko, Watanabe Ken, Yakusho Kōji, Yasuoka Rikiya

Jedna z nejnápaditějších japonských komedií sleduje cestu za receptem na dokonalý rámen (tradiční vydatné jídlo sestávající z nudlí zalitých vývarem a doplněných plátky masa a oblohou). Svobodná matka, která si otevřela malou lidovou jídelnu s rámenem, sbírá inspiraci po nejrůznějších soukromých kuchyních, luxusních restauracích a lidových pohostinstvích. Během toho poznává, že všichni lidé bez ohledu na původ, národnost a společenské postavení mají společnou potřebu jídla i lásku k němu. Hravý a bravurně natočený snímek poskládaný z nadsazených epizod se společným jmenovatelem v jídle se svého času stal mezinárodní senzací. Hlavní role ztvárnili režisérova manželka a pravidelná představitelka z jeho filmů Miyamoto Nobuko a charakterní herec Yamazaki Tsutomu. Ve vedlejších rolích se objevily pozdější největší herecké hvězdy japonské kinematografie Yakusho Kōji a Watanabe Ken.

ITAMI Jūzō (1933 – 1997)
Itami Džúzó, syn velebeného předválečného režiséra satirických kostýmních filmů Itamiho Mansaka, se dlouhá léta živil jako představitel vedlejších rolí v japonských i hrstce hollywoodských filmů zasazených do Asie. Po roli otce v úspěšné satiře Kazoku gēmu (Rodinná hra, 1983) založil vlastní produkční společnost. Coby režisér debutoval famózní hořkou satirou Osóshiki (Pohřeb, 1984), která předznamenala tón jeho pozdějších kousavých komedií zesměšňujících společenské neduhy. Po mezinárodním hitu Tanpopo (1985) následovaly v zahraničí již méně reflektované, ale v Japonsku enormně populární satiry jako dvojdílná série o podloudných finančních machinacích velkých firem Marusa no onna (Žena z berňáku, 1987 a 1988), rozverně tělesná komedie Ageman (1990) a Minbō no onna (Žena proti vydírání, 1992). Šest dní po premiéře posledního jmenovaného filmu, jenž se zabýval šikanou a vydíráním, které ve světě civilního byznysu aplikuje jakuza, byl Itami napaden, zbit a pořezán členy organizovaného zločinu. Na základě svých zkušeností z nemocnice i s policií pak realizoval další komedie Daibyōnin (V intenzivní péči, 1993) a Marutai no onna (Žena pod ochranou policie, 1997). Itami zemřel v prosinci 1997. Jeho smrt je označována za sebevraždu, ale objevily se výpovědi, že byla dílem jakuzy, neboť režisér údajně připravoval další satiru mířící do řad mafie.


The Loop Jazz Club

Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
ARCHIV ZPRÁV
po 21.01.2013 13:06




0 +
 
Jarní servisní akce

Hlavní zprávy

 

ČEZ - Čistá energie zítřka