Plzeňské události 1. června 1953, kdy se na dvacet tisíc Plzeňanů vzepřelo komunistické moci, si město jako každý rok připomnělo udělením Ceny 1. června. Obdržel ji český literární kritik, politický komentátor, publicista a vysokoškolský učitel Bohumil Doležal za trvalou obhajobu a prosazování principů demokracie, lidských práv a svobod.
„Podíváme-li se na život a tvorbu Bohumila Doležala, vyvstává tu před námi jeden jejich podstatný rys – kritičnost a důsledné hledání své vlastní cesty. Více než padesát let pěstuje kritické myšlení o literatuře a politice, za svoje často nepohodlné a „duchu doby“ vzdorující názory ručí osobním postojem a pokračuje tak v tradici reprezentované např. Karlem Havlíčkem Borovským či T. G. Masarykem. V polovině šedesátých let působil v časopisu Tvář, publicistickém solitéru, který důsledně trval na neideologickém chápání umění, čímž dráždil nejen tehdejší Svaz československých spisovatelů, ale i nastupující básnickou generaci, a který byl po pouhých dvou letech zakázán. Znovu byl krátce obnoven v období Pražského jara, ale s nastupující normalizací přišel jeho definitivní konec. V následujících dvaceti letech se Bohumil Doležal živil jako dělník. Podepsal hned v první vlně Chartu 77, ale zároveň její působení podroboval kritice. Podobnou důslednost a intelektuální i mravní integritu projevil i po listopadu 1989. Nepropadl dobovému okouzlení a analyzoval a kritizoval polistopadový vývoj. Upozorňoval i na jeden z nejtemnějších, dodnes řádně nereflektovaných stínů novodobých českých dějin - totiž na vyhnání sudetských Němců. Veřejné dění komentuje dodnes a dodnes vyniká odvahou zaujímat jasné a vyhraněné postoje. Není vlažný, není oportunista, nečeká plácání po ramenou a také se mu ho příliš nedostává. Ale to je osudem kritiků, alespoň těch vzdělaných, věcných a nesentimentálních.
My, jeho čtenáři, s ním nemusíme vždycky souhlasit, přesto nám prokazuje neocenitelnou službu – ukazuje nám naši vlastní nevěcnost, rozplizlost myšlení i ustrašenou či mazanou neochotu zaujmout jasný postoj. Ostatně bez kritiky a bez možnosti kritiku svobodně projevit, demokracie chřadne. Společnost se znehybňuje a otevírá se prostor pro nástup nedemokratických sil, které budou znovu a znovu usilovat o naši svobodu,“ pronesl ve svém vystoupení před předáním ceny na slavnostním zasedání Zastupitelstva města Plzně primátor Martin Baxa.
Podnět na udělení ceny pro Bohumila Doležala podala Monika Stehlíková, laudatio přečetl novinář, dokumentarista a spisovatel Adam Drda.
Součástí Ceny 1. června je kromě pamětního listu zvonek, symbol Dne prvního zvonění z dílny uměleckého kováře Stanislava Sedláka a předán byl Bohumilu Doležalovi rovněž originál kresby „Bez názvu“ plzeňského výtvarníka Ivana Valy.
„V době, kdy komunistický režim mele z posledního, ale nikdo si moc nelámal hlavu s tím, co má být potom, jsme upozorňovali na to, že před českou společností stojí úkol vytvořit demokratický systém, že ten systém musí stát na politických stranách, a že úlohou disentu musí být otevřít prostor pro politickou pluralitu. Představovali jsme v disentu jakousi alternativu k Havlově ´nepolitické politiky´, která se bezprostředně po převratu zhmotnila v Občanském fóru s jeho heslem ´strany jsou pro straníky, občanské fórum je pro všechny´. A zase: nepatřili jsme k ´mainstreamu´. Havlovskému okruhu se po listopadu 1989 podařilo prosadit svůj vliv a Demokratickou iniciativu politicky eliminovat. Přesto jsem přesvědčen, že to, co jsme prosazovali, bylo správné, že je to vidět čím dá tím víc, zvlášť v poslední době, kdy je do otázky postaven celý polistopadový vývoj české společnosti, k němuž jsem kdysi svým skromným dílem přispěl. A těší mne, že když jsme před nedávnem s několika přáteli (mj. i z bývalé Demokratické iniciativy) založili Klub na obranu demokracie, měli jsme na co navazovat,“ uvedl mimo jiné Bohumil Doležal bezprostředně po převzetí ocenění.
Červnové plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2. – 5. června 1953 odehrály. Zapojilo se do něj na 20 000 lidí, které na necelý den ovládli značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily. Během povstání bylo na obou stranách zraněno kolem 250 osob, dalších 331 osob bylo odsouzeno v politických procesech a následovala i vlna represí a čistek. Po plzeňském povstání pokračovaly další nepokoje také v ostatních komunistických státech. O dva týdny později (17. června 1953) došlo k protikomunistickému povstání v NDR, o tři roky později pak ke Generální stávce v Polsku a k Národnímu povstání v Maďarsku.
