Žádné násilí, tedy ani domácí násilí, není privátní záležitostí, a proto je i tato problematika upravena zákonem. Bohužel jde o častou formu násilí, která je ale nejméně viditelná. I policisté se domácím násilím zabývají. S touto problematikou je spojen i institut vykázání. Ten není brán jako sankce nýbrž jako preventivní opatření proti tomu, aby chování násilníka nenabíralo větší intenzity a nedošlo k daleko závažnější újmě nejen na zdraví.
V Plzni provedli policisté v minulém roce 5 vykázání. Aby mohli nějakou osobu vykázat, musí důvodně předpokládat, že se dotyčný dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti. Potom je policista oprávněn agresora vykázat z bytu nebo domu společně obývaného s obětí a i z bezprostředního okolí. Vykázání trvá po dobu 10 dnů a nejde ji zkrátit ani se souhlasem ohrožené osoby. Ovšem podáním návrhu na vydání předběžného opatření u soudu se může doba prodloužit. Vykázaná osoba je povinna opustit prostor vymezený policistou, nesmí se vracet, navazovat kontakt s obětí a musí strážci zákona předat všechny klíče od obydlí. Samozřejmě si agresor má právo vzít věci, které bude nutně potřebovat. Policista do tří dnů zkontroluje, zda útočník dodržuje určené povinnosti. Ohroženou osobu pak poučí kromě možnosti podání návrhu na předběžné opatření také o možném využití psychologických, sociálních a jiných služeb. Policisté v těchto případech úzce spolupracují s pracovníky intervenčních center, kteří se oběti věnují a poskytují cenné rady.
Domácí násilí se vyznačuje určitými prvky, kterými se odlišuje od jiných druhů násilnického chování. Je považováno za zvláštní typ násilí, ale ne pro násilí jako takové, ale pro faktory, které jsou hlavní při rozhodování, zda jde o skutečné domácí násilí nebo o běžné rodinné spory. Domácí násilí se děje zpravidla za zavřenými dveřmi, a proto je někdy velmi těžké rozlišit, zda jde o protiprávní jednání či nikoliv. K rozlišení domácího násilí od běžného pomáhá několik znaků. Prvním je opakování a dlouhodobost. Další je eskalace, tedy stupňování násilí, které probíhá v soukromí a za poslední znak jsou považovány jasné a neměnné role. To znamená, že jedna osoba je stále týrána a druhá stále atakuje. U tohoto násilí se projevuje několik forem. Jedná se o fyzické, psychické, ekonomické a sexuální, ovšem dochází k jejich častému prolínání.
Protože většina případů domácího násilí probíhá za zavřenými dveřmi, může se stát, že si nikdo násilného chování nevšimne a nikdo ohrožené osobě nepomůže. Proto se o incidentech dozvídají často jako první policisté, které oběť zavolá až v okamžiku, kdy dochází k ohrožení jejího zdraví či života. Dnes existuje mnoho institucí, které se věnují domácímu násilí počínaje intervenčními centry, neziskovými organizacemi až po lékaře a soudy. Pracovníci pomáhajících organizací obětem nabízejí kromě odborného bezplatného poradenství z různých oblastí také krizovou intervenci, vytvoření důležitého bezpečnostního plánu a provozují azylové domy i utajené bydlení.
Některé ženy, na které manžel či partner uplatňuje domácí násilí, v případě, že musí opustit domov či musí řešit vážnou situaci, neví, co přesně mají dělat. Bezpečnostní plán shrnuje základní rady, které jim pomohou a připraví je na tyto situace. Právě v případě, že již žena neví kudy kam a plánuje útěk, měla by se předem připravit. U někoho, komu věří, by si měla uschovat důležité dokumenty, lékařské zprávy, oblečení a určitý finanční obnos. K útěku je třeba si vybrat nejbezpečnější dobu a mít vždy připravený scénář, kam jít či na koho se obrátit. Odejít z bytu je nejlepší pod záminkou například nákupu, návštěvy sousedů či si dojít pro zapomenuté věci do auta. Je dobré si zapamatovat či u sebe nosit telefonní čísla na azylové domy a krizové linky, kde pomohou s řešením situace. Lidem, kteří neznají problematiku domácího násilí a nikdy se s ním nesetkali, mohou připadat následující rady jako sci-fiction, ale bohužel vycházejí ze zkušeností ohrožených osob. Je důležité si naplánovat únikové cesty ze všech dveří a oken a to i z horních pater. Je třeba si racionálně uvědomit, odkud je opravdu reálná šance na únik. Ohrožená osoba také musí mít připraven scénář, co dělat dále. Co v případě, že je zima, noc či že již nejezdí veřejná hromadná doprava. Co když v blízkosti domova není potřebná pomoc jako je policie či nemocnice. Podobných otázek by si oběť měla před útěkem promyslet mnoho, aby byla opravdu připravená a nemusela se s nezdarem vracet agresorovi do náruče. Jiné je to v případě, že v domácnosti žijí děti, které mají sklon maminku bránit. Těm je nutné vysvětlit, že je nezbytné, aby se ony samy dostaly do bezpečí a o ni se nestaraly. Aby uměly zatelefonovat o pomoc a věděly, kde bydlí.
V případě, že si domácího násilí všimne někdo z rodiny či známých, neměl by dělat jako že nic nevidí, ale měl by se s někým poradit, jaké správné kroky podniknout. Oběti mohou pomoci nejen vyslechnutím, ale hlavně diskuzí nad řešením problému a také tím, že budou nápomocni jako doprovod k lékaři či advokátovi. Ovšem všichni, kteří chtějí takto pomáhat, by si měli uvědomit, že nemají nikdy nic podnikat bez souhlasu a vědomí oběti. Mohlo by se stát, že dojde ke zhoršení situace například tím, že se pachatel dozví určité informace dřív než je oběť připravena k odchodu z nebezpečného vztahu. V souvislosti s laickou pomocí hrozí ale i neúspěch. V některých případech lidé nevědí, jak se mají zachovat, jak pomoci, a tak se snaží incident bagatelizovat. Toto chování ovšem oběti vůbec nepomáhá a vrací ji zpět do násilnického vztahu. Lidé, kterým se někdo takto svěří, by si měli uvědomit, že žena zažívající násilí se cítí ponížená a vystrašená a potřebuje cítit velkou oporu. Je třeba ubezpečit o tom, že za jednání agresora není odpovědná, a že tato situace má řešení. Někdy ujištění o tom, že stojíme na straně oběti, pomůže více, než si myslíme.
