Ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda přednesl na konferenci Plzeňské rozhovory projev na téma Transatlantická aliance a obrana svobody. Zde je jeho text v plném znění:
Doufám, že se na mne pan Däniken nebude zlobit, když si jako motto své dnešní krátké úvahy zvolím parafrázi na jeho populární knihu – vzpomínky pro budoucnost.
Mluvíme-li tu totiž dnes o šedesátém výročí osvobození Plzně, připomínáme si svého druhu historickou anomálii. Západní Čechy jsou jedinou částí bývalého komunistického bloku, která byla osvobozena americkou armádou. Tato skutečnost může mít – i když převážně v symbolické rovině – význam pro budoucnost nejen naší země ale i celého kontinentu.
Věřím že většina obyvatel našeho státu sdílí se mnou přesvědčení o tom, že transatlantická vazba je absolutně nezbytná pro bezpečnost českého státu. Dobré a blízké vztahy mezi Evropou a Spojenými státy vesměs pokládáme za jakousi historickou danost, za něco co tu prostě je, a není žádný důvod, proč by nemělo být i nadále.
Bohužel však při bližším pohledu toto situace až tak samozřejmá není. Vzpomeňme jen na hysterické protiamerické demonstrace v západní Evropě v posledních letech a na neskrývané znechucení, které tolik Američanů při tom pociťovalo.
Stejně tak bychom si měli připomínat, že v případě obou světových válek nebyly Spojené státy zpočátku nijak nadšené z toho, že by měly riskovat životy a ničit hodnoty kvůli problémům, které zplodila rozhádaná Evropa. Do obou válek v stoupily a Evropě pomohly, až když se jich konflikt začal nebezpečně dotýkat. Isolacionismus nikdy nezmizel z amerického veřejného diskursu a již mnoho let se vedou debaty o tom, zda je pro budoucnost USA důležitější atlantický nebo pacifický prostor.
Můžeme sáhodlouze debatovat o tom, jak dalece Amerika potřebuje Evropu. Nemůžeme však mít pochyby o tom, že Evropa pro své bezpečí Ameriku potřebuje. I když si to připouštíme jen pomalu a mnohdy i neochotně, jedenadvacáté století nám neslibuje žádný bukolický mír, ale naopak staví před nás zcela nové a nečekané výzvy a hrozby.
Evropa je právem hrdá na to, že posledních šedesát let nepoznala rozsáhlejší válku na svém území. Je to zajisté zásluha integračního procesu, který uhasil hlavní ohniska, z nichž se rodily evropské požáry. Stejně tak je to ovšem i zásluha transatlantické vazby formalizované v NATO, která pomyslným jaderným deštníkem nad západní částí kontinentu držela na uzdě agresivní choutky bloku míru a socialismu.
Bezmála dvě generace života v relativním bezpečí a pohodlí jsou však dlouhá doba a mohou vést k ochabnutí smyslů. A tak si naši přátelé v tak zvané staré Evropě přestali důležitost „deštníku“ uvědomovat, vděk za osvobození se vytratil a oni začali věřit tomu, že to jsou jen jejich peníze, jejich diplomatická zdatnost a přívětivá tvář, co je navždy ochrání před každým nepřítelem.
Stačí vzpomenout na excesy Kampaně pro nukleární odzbrojení v letech osmdesátých. Prostřednictvím mohutných demonstrací a občanské neposlušnosti usilovala o „vyhnání“ amerických raket středního doletu z Evropy, přičemž radostně tolerovala libovolný počet stejně nebezpečných zbraní na druhé straně železné opony. Ani pozdější zjištění, že většina jejich činnosti byla podporována a řízena z Moskvy, nepřesvědčila většinu aktivistů o tom, že se podíleli na čemsi přinejmenším pochybném.
Žádný div, že v této situaci tolik Evropanů vnímá Spojené státy jako jakéhosi kovboje, který nerozumí složitostem světa a dřív střílí, než myslí. Jako příbuzného, kterého nemůžeme dosti dobře zapřít, ale za kterého se hluboce stydíme. Nepodložená důvěra ve vlastní „soft“ politiku, řadě z nich znemožňuje byť i jen otevřeně přemýšlet o motivech a cílech americké politiky, Natož snad uvěřit, že může být oprávněná a efektivní.
A právě zde vidím hlubší symbolický smysl našich současných oslav. Nevzpomínáme jenom šedesátého výročí osvobození od nacismu, ale i patnáctého výročí možnosti tuto událost prožít naplno bez obelhávání. Ano, naše vzpomínky jsou díky čtyřicetileté komunistické hibernaci čerstvé, my ještě můžeme cítit i vděčnost za osvobození, i nesamozřejmost svobody. To, že ji nelze jen tak koupit či diplomaticky vyjednat, ale že se někdy musí i vybojovat.
Připojme k tomu další skutečnosti: naše země – a váš region především – má historickou zkušenost s tím, co je appeasement a k jakým výsledkům vede. Stejně tak jsme tu na vlastní kůži prožili, co se stane, když Evropa začne měnit svět ideologickým dobrem – tedy tím, co si jako dobro nadefinuje.
Již dříve jsem řekl, že silná transatlantická vazba je pro bezpečnost Evropy nezbytná, že však není čímsi navždy daným a že na jejím zachování a posílení musíme trvale pracovat. Specifická a autentická zkušenost naší země stejně jako podobné pocity některých dalších nových členských států EU nás předurčují k tomu, abychom byli v čele tohoto úsilí.
Závěrem bych rád dodal, že opravdu nechci vyvolávat pocit blížící se katastrofy. Věřme, že se nestane nic, co by se podobalo době před šedesáti a více lety. Avšak ještě lepší než pouhá víra bude systematická snaha neumožnit vznik okolností, které k tehdejší katastrofě vedly.
